Ranní šílení

23. října 2017 v 9:57 | Zapomenutelný
V konečném důsledku je člověk stejně pořád sám. Vždycky a všude. Je úplně jedno, kolik lidí s vámi zrovna mluví. Nikdo vám nevidí do hlavy. A kdyby viděl, nejspíš by utekl. Nemám pocit, že by někdo dokázal snést tolik chaosu. Ale co mi jednou ta hlava nějak praskne a ten chaos se vyvalí ven? Je ho tam tolik, že by nejspíš dokázal zaplavit celou planetu. Vyděšené tváře, zastřený křik a tolik, tolik bolesti. Nechci, aby to někdo cítil. Nechci, nechci, nechci. Tohle je moje bolest a já se s ní vyrovnám po svém, i když mi to bude nejspíš trvat ještě aspoň tak šedesát let. Pokud se tu na to nevykašlu dřív. Ovšemže mám lidi, které bych tu nerad nechával, kteří by byli zničení a trpěli.. Takže bych jim tím způsobil tu bolest, které jsem je chtěl ušetřit. Ale kde jsou ti lidi, když trpím já? Vidí moji bolest a smějí se mi do tváře, pokroucené obličeje plné zášti a já si je představuju zlomené po mém odchodu, ztracené a truchlící, a říkám si Dobře vám tak, ale doopravdy jim to udělat nedokážu. A teď nevím, jestli jsem hodný, nebo jenom posraný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 havrani-princezna havrani-princezna | E-mail | Web | 24. října 2017 v 19:20 | Reagovat

Člověk není nikdy sám, ale většinou to není lehké si to uvědomit.

Vrtá mi hlavou, proč máš lidi jaké máš. Vážně je tak těžké najít dobré lidi? Je, je to sakra těžké, ale jde to. Nebudu tě tu unavovat sáhodlouhými nesmyslnými texty.

Být to vymyšlené, tak tě budu nejspíš obdivovat, ale takhle jde na mě spíš strach. O tebe. A to tě ani neznám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama