Abych se z toho nesložil

11. června 2017 v 22:41 | Zapomenutelný
Život se nesere postupně. Kdepak. Všechno je krásné a veselé, dokud si nezačnete myslet, že ty blbé věci jsou pryč. Dokud nepřestanete dávat pozor. Pak se toho najednou sesere tolik, že to ani nestačíte počítat.



Začíná na mě dopadat reálnost věcí, které jsem zatlačil do pozadí, protože pořád zbývalo dost času. Najednou cvak - a už nezbývá.
Můj přítel odjíždí někdy koncem srpna na erasmus a já budu rok sám. Ale ne že bych měl před sebou ještě společné léto - i v létě jede na měsíc pryč. Nejdřív jsem si pochopitelně říkal, že to ani nebude hrozné - budu bydlet s kámošem, který je v pohodě, s přítelem si budu psát a skajpovat, budu chodit na méně společenských akcí, protože nebudu mít nikoho, kdo by se mnou šel, budu se moct soustředit na školu a konečně napsat bakalářku a dokončit tohle moje brzy-už-čtyřleté trápení, v mezičasech budu pracovat a našetřím si peníze, abych mohl přítele na jeho erasmu navštívit a vzít ho na pěknou dovolenou, až mu to skončí. Idylka. Budu si moct přicházet domů, kdy se mi zlíbí, jíst, na co budu mít chuť... a tak dále.
Čím víc se ale blíží doba jeho odjezdu (na prázdniny, erasmus se ještě tolik neblíží... před tím budu bláznit daleko víc), uvědomuju si, že se ze mě stává něco jako pijavice. Jsem na něj pořád přicucnutý, všude za ním lezu. Doprovázím ho na zastávku autobusu, když jede do práce. Ve dnech, kdy jede na kole, ho doprovodím aspoň ke sklepu. Dokonce už za ním i po bytě chodím jako ocas. Počítám zkrátka každou minutu, kterou spolu můžeme strávit. Chci je všechny využít. Plánuju všechny věci, které jsme kdy chtěli stihnout, do toho posledního měsíce, co nám zbývá. Bojím se snad, že už pak nikdy nebude ta možnost? Možná.
O vztazích na dálku se říká, že nemůžou nikdy fungovat. Je ale pravda, že osobně znám pár, kterému to vyšlo. Kamarád jel na erasmus a kamarádka zůstala v Česku. Psali si, volali si. Navštívila ho jednou v zimním a jednou v letním semestru, on zase přijel na Vánoce. Po roce se vrátil, bydlí spolu a jsou v pohodě.
Ale to je jeden případ. Výjimka z pravidla? A budeme zrovna my dva další taková výjimka?
Mám z toho hrůzu. Konečně jsem se dokázal tomu vztahu plně oddat. Jsme spolu dva roky, bydlíme spolu. Zná moje rodiče a berou ho. Já znám jeho rodiče (a berou mě, protože o nás nic nevědí, ale to je trochu složitější příběh, do kterého se dnes pouštět nechci). Klape nám to víc než kdy dřív, méně se hádáme. Trávíme spolu čas a oba jsme za to rádi.
A pak to najednou přestane.
Budeme spolu trávit pár hodin týdně na skypu, občas si napíšeme. Přítel na nějaké to vypisování moc není, ale já zase jo. Co když mu budu psát až moc? Zvykl jsem si, že ví o všem, co se mi v životě šustne, a najednou se budu muset krotit, abych mu nepsal každou kravinu. Ale občas mi to ujede a ty kraviny mu napíšu. Pošlu mu dlouho zprávu a on mi na to odpoví něčím stručným, protože ho prostě takové psaní nebaví. Na moje zážitky a dotazy přitom ani v nejmenším nezareaguje a já budu mít pocit, že moje zprávy nečetl. Ale on je třeba četl, jen byl líný reagovat. A tak bude sedět spokojeně v cizině a myslet si, že jsem rád, že mi napsal aspoň něco krátkého. A já budu sedět na posteli v Česku a brečet, že na mě kašle.
Co když se úplně odcizíme? Co když se vrátí a bude někdo úplně jiný, člověk, který nebude schopen nebo ochoten snášet moje výstřelky? Nebo co když si tam najde někoho jiného a už se mnou nebude chtít být?
Anebo se změním já. Možná budu já ten, kdo už pak nebude chtít v tom vztahu zůstat Možná budu já ten, kdo si někoho najde a budu ho muset zklamat.
Anebo se nestane ani jedno. Oba to zvládneme a náš vztah tím posílí. Takže se pokusím ze všech sil věřit v tuhle třetí možnost. Protože i když mě ten chlap někdy naštve, třeba tím, že je lajdák, ztrácí věci a má náročné požadavky, miluju ho a to asi jen tak nezmizí.

Nakonec jsem nenapsal o ničem z toho, co se dneska posralo a jaké to bude mít následky. Vztahu se to ale moc netýká. Vypsal jsem se z toho, co mě trápilo nejvíc, a jsem teď trochu klidnější. Vracím se k vynucenému optimismu. Zkusím se zaměřit jen na ty věci, na kterých mi nejvíce záleží. Všechno ostatní se prostě bude muset vyřešit samo. A díky tomuhle vypsání se zvládnu nesložit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | 8. července 2017 v 19:58 | Reagovat

Já znám víc párů, kterým vyšel vztah na dálku - a sama ve vztahu na dálku jsem, takže vím, o čem mluvím. Ten rok ti bude určitě utíkat hrozně pomalu a během něj se budeš cítit příšerně, přítel ti bude moc chybět a i to, co tu píšeš o tom psaní, určitě moc nepomůže, ale pokud budeš myslet na to, že s každým takovým, i když příšerným, dnem jsi blíž k tomu, že se ti vrátí, nebude to až tak hrozný. Hlavně nedus ty pocity v sobě a když se budeš cítit zle, vypiš se nebo se někomu vypovídej, protože bys z toho asi brzy zešílel (jop, vím, o čem mluvím :D:D), ale věřím tomu, že se vážně milujete, nějak to vydržíte a až se vrátí, budete spolu a bude vám dobře. Moc moc držím palce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama