Dnes večer jdu s přítelem na film. Doufal jsem, že pak půjdeme k němu a přespím tam jako obvykle, ale když přišel na oběd, jen tak mezi řečí mi oznámil, že pak půjdu na koleje, protože k němu přijde kamarádka C. (to písmeno ani trochu nevyhází z jejího skutečného jména.. ani ve jméně žádné nemá) a budou se dívat na film. Když jsem se zeptal, jestli můžu jít taky, byl jsem důrazně odmínut. Zdůvodnění: potřebuju se přece vyspat, protože mám ráno na osm a kdybych byl u něj, musel bych vstávat moc brzo. A prý by se mi ten film stejně nelíbil.
Nevím, jestli jsem se zbláznil, ale zamrzelo mě to. Stejně u něj spím každé úterý, přestože mám na osm vždycky. Řekl jsem mu tedy, že je mi líto, že si pořád domlouvají něco beze mě. To už se na mě naštval, že to příliš řeším a nemusím z toho dělat takovou vědu, vždyť mi přece nijak neubližují. V tom momentě jsem si vzpomněl na svůj slib netrápit ho zbytečně se svými emocemi a radši se pak vypsat na blogu.
Problém je v tom, že mi tohle dělají pořád. C. byla primárně moje kamarádka. Znám ji mnohem déle, skoro o rok, než můj přítel. Trávili jsme spolu hodně času, chodili ven, do čajoven, na pivo. Teď ji vídám jen na hromadných akcích v hospodě, sami spolu nechodíme vůbec nikam. Ani na tom pitomém facebooku mi nepíše, a když jí napíšu já, po pár zprávách mě většinou utne. Myslím si, že je celkem normální, že mě to mrzí. Jelikož přítel si s ní píše pořád a celkem často se vídají (o čemž se většinou dozvím až posléze), připadám si tak nějak podvedeně. Teď už mě C. pořádně nezve ani na ty hromadné akce, prostě napíše příteli a dodá něco jako "A kdybys chtěl přijít, vezmi klidně s sebou i Zapomenutelného." Jako bych byl pes nebo hadrový panák. Je mi to líto a jsem z toho smutný, ale je mi jasné, že s tím nic nenadělám. C. je očividně prostě jen další člověk, který na mě už zapomněl, protože se objevil někdo lepší.
Z toho článku jde tolik smutku, že jsem smutná taky. Lidi jsou hrozně nevděční a často zapomínají, co jsi pro ně udělal nebo co jste spolu prožili. Nevím, jaký je tvůj přítel a nerozumím, proč se radši vypíšeš na blogu, než abys s ním mluvil. Není to potom ještě horší? Víš. Když před svojí přítelkyní něco tajím, většinou mě to potom dusí, ať se z toho vypíšu nebo ne a je to čím dál tím horší o to víc, když nemám někoho jiného, s kým bych o tom mohla mluvit. Jenom
já tě v tom z části chápu, protože jsem zkoušela totéž, ale nemyslím si, že se to dá zvládat dlouho a obzvlášť ve vztahu je, myslím, hodně důležitá taková ta komunikace. Možná jde taky o to, jak to podáš a jak to svému příteli řekneš, aby se potom nenaštval a nehádali jste se... a předpokládám, že o blogu neví, že?
Je pochopitelný, že tě mrzí, jak to dopadlo - mě to mrzí s tebou, věř mi. Vím, jaký to je, když se cítíš takhle odstrčeně a když se vlastně dva potkají díky tobě a nakonec tě úplně opomíjí. No lidi přicházejí a odcházejí a jestli ti byla schopná tohle udělat, nejspíš to nebyla opravdová kamarádka a pro takový se neoplatí takhle trápit. Přišla jsem sem trochu později, jak vidím, a tak doufám, že se ti daří to trochu házet za hlavu, protože nic jinýho s tím opravdu dělat nejde - když ještě navíc ona nechce a odbíjí tě. Je mi to líto, nemyslím si, že si to zasloužíš... ale na druhou stranu věřím, že se stejně jednou objeví někdo, kdo na tebe nezapomene a bude tu vždycky. Tak hlavu vzhůru! Já ti držím palečky a vážně v tebe věřím.