close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak jsem jel do velkého města

27. srpna 2014 v 19:57 | Zapomenutelný
Dneska ráno jsem vstal ve třičtvrtě na tři. Utrpení to bylo ze dvou důvodů: za prvé jsem celou noc nespal (převaloval jsem se a představoval si různé věci, některé více a jiné méně divné; mimo to jsem taky asi půl hodiny rušil deseticentimetrového pavouka, než se mi povedlo chytit ho do krabičky, načež jsem ho vyhodil na balkon - to bylo ve dvě ráno a když jsem si pak lehnul, bylo mi jasné, že ž to na žádné spaní nevypadá) a za druhé proto, že to je teď o prázdninách spíš čas, kdy přestávám číst mangu v mobilu a zavírám oči.
Svou školní ranní rutinu si moje tělo ovšem pamatuje tak dokonale, že je mu úplně jedno, kdy ji vykonává, takže jsem se na nic z toho nemusel pořádně soustředit. Naštěstí. Vyčistil jsem si zuby, dal si sprchu, zbodnul sójový pudink a banán, u toho zkouknul půl epizody Naruta, nakrmil kočku, oblékl se, pomuchlal kočku na rozloučenou a taky trochu pro štěstí, no a zmizel.


Přibližně hodinu poté, co jsem se vyhrabal z postele (nedá se tomu říkat "vstal", protože jsem nespal, jen myslel na kraviny a každých pět minut kontroloval čas.. na druhou stranu, mohl jsem vylézt kdykoli, ale já jsem stejně čekal na zazvonění budíku, takže... ale proč to vůbec řeším), jsem se najednou ocitl na ulici. Bylo příjemně chladno a tma jako v... no, jako v noci, i když už bylo vlastně skoro ráno. Miluju ten typický ranní klid, který se dá zažít jenom na vesnici a v malých městech. Ve velkoměstě se po ránu určitě neprojdete ztichlou uličkou a neslyšíte jen ticho. Nemůžete si říkat, jak je ten svět krásný bez lidí, protože ti lidi tam pořád jsou.
Pár minut jsem si jen tak volně vykračoval. Pak mi ale došlo, že jestli chci ten vlak vážně stihnout (a to jsem musel chtít), měl bych asi zrychlit. Tak jsem to udělal. Chvíli jsem dokonce běžel. Pak zas ne; to když jsem si rátil cestu přes ztemnělé depo, kam je civilistům vstup přísně zakázán, ale přesto (nebo možná právě proto) jich tam potkáte víc než zaměstnanců. Nádraží už bylo na dohled a mně zbývalo ještě deset minut, tak jsem se zase nechal pohltit tou atmosférou doby těsně před rozbřeskem, kdy víte, že už to každou chvíli přijde, ale slunce jako by se snažilo to co nejvíc oddálit, takže obloha zůstává temně modrá, bezhvězdná. Ten příjemný pocit pak překřičela paranoia. Přecejen jsem byl sám ve ztemnělém depu. Nasadil jsem původní svižné tempo, vyhnul se kaluži, co je na konci depa vždycky, když tamtudy jdu, bez ohledu na to, jestli pršelo nebo nepršelo (občas si pohrávám s myšlenkou, že tam mají nádražáci zabudované trysky, kterými dopouštějí vodu, aby civilisti museli po trávníku), a už jsem byl na nástupišti. Pár lidí tam postávalo, na chvíli jsem splynul s chrchlajícím davem a čas si krátil přemýšlením, od koho z nich dneska chytnu chřipku.
Nastoupit do správného vlaku nebyl výjimečně problém. Byl tam totiž jenom jeden. Usadil jsem se a hned nato se mi zodpověděla otázka o chřipce - ta nejvíc chrchlající paní si sedla naproti mně. Kdybych v nejbližších dnech odpadl, vím proč. Ale aspoň bych nemusel zítra na kafe. Nesnáším kafe. K tomu se ještě nejspíš někdy dostanu.
Zkoušel jsem si číst, ale bylo na to málo světla, tak jsem jen čučel z okýnka na lesy a baráčky v mlze a říkal jsem si, jak je to všechno pěkné. Následně začínala být vidět i autíčka, tak jsem je pozoroval. Na jednom místě stála jen tak uprostřed cesty za sebou hned čtyři. Říkal jsem si, proč je asi zácpa o půl sedmé ráno a zrovna na tomhle místě. Pak mi došlo, že čekají, až přejede vlak. Potažmo ten, ve kterém právě sedím. Než jsem se stačil zastydět, byly vidět zase jen lesy. A v tu chvíli mě napadlo, že rád bydlím v malém městě. Jen bych omezil to všeobecné maloměšťácké povědomí. To je to, jak se s vámi nikdo nebaví, ale všichni o vás vědí věci, které o sobě ani vy sami netušíte.
Po téhle myšlence mě napadlo vytáhnout papír, které pro thle případy pořád nosím u sebe, takže jsem na koleni (vlastně na tašce, pak chvíli na stolku, když ta paní odešla na záchod, a pak až na koleně) špačkem tužky, který se sotva dal udržet v ruce, sesmolil tak 40% všeho, co se mi dosud honilo hlavou. Vynechal jsem prasárny, kraviny, nadávky a přemýšlení o dalším ději Naruta.
Asi v půlce cesty mi došlo, že jsem ráno v tom spěchu vynechal pozdrav slunci. Je to takový můj první (a jak se znám, taky poslední) krůček k józe. Ale začal jsem teprve nedávno (konkrétně včera), takže jsem to ještě tak úplně nestačil začlenit do zmíněné ranní rutiny.
Ještě mě napadá, že je sranda sedět ve vlaku a na papírek škrábat o tom, jak jsem seděl ve vlaku, tedy přemýšlet o přítomnosti v minulém čase. No, sranda nebude to správné slovo, vtipné to není, ale každému okamžiku to dodává takovou tu patinu pomíjivosti, jako jde třeba cítit ze starých filmů. Je to teda důvod, proč staré filmy nemám rád (ačkoli by se několik výjimek našlo), ale u reality mě ten pocit tak nějak vysává a naplňuje zároveň a pomáhá mi se s realitou smířit. Dělám to dost často, jen jsem si toho z nějakého důvodu nikdy nevšiml. Dělám to asi proto, že čas se nedá vnímat. Každou vteřinu mi uteče další vteřina a já si to nejsem schopný uvědomit. Když přemýšlím v minulém čase, je to jednodušší. Ale to je složité téma, které by si zasloužilo vlastní článek, ale taky je to dos neuchopitelné téma, takže nejspíš žádný nebude.
Poslední věta na mém papírku je: A pak jsem dlouho dumal o tom, jak je možné, že někoho baví číst tyhle moje kydy.

Takže teď už bez papírku.
Potom, co jsem vystoupil z vlaku a vyšel na ulici, jsem zjistil, že prší, což jsem věděl, ale deštník jsem si stejně nevzal. Ani mikinu. Měl jsem jenom plátěnou bundu. Tohle je další věc, co mě na mně štve. I když vím, že je venku fakt zima, nebo prší nebo sněží nebo i když je vedro, obleču si to, co mi zrovna padne do oka, bez ohledu na to, jestli to k sobě pasuje a jestli je to k dané roční době vhodné. Někdy jsem schopný jít ve třicetistupňovém vedru ven v dlouhých kalhotách a v mikině, i když je mi horko, no a nebo si, jako třeba dneska, vyjdu do deště v plátěné bundě a bez deštníku. Než jsem došel na faultu, byl jsem celkem dost promočený. Na záchodě jsem si tu bundu sice asi čtvrt hodiny sušil, ale nepomohlo to a pak jsem si mezi těmi lidmi, co tam čekali v bundách a mikinách, připadal jako blbeček, jak jsem tam tak seděl jenom v nátělníku.
Každopádně, po hodině a půl čekání jsme vlezli do auly, během půlhodiny se to sfouklo a pak jsem šel, pak jsem skoro dvě hodiny postával na nádraží a čuměl na blikající dvojtečku na digitálních hodinách na stěně a zase jsem vnímal, jak mi utíkají vteřiny, a pak jsem se po tom nádraží radši procházel a měl jsem hroznou chuť na cigaretu, ale nekouřím už dva měsíce, takže jsem to vydržel a nekoupil si je. Pak jsem nasedl do vlaku a dvě hodiny jel domů. Přečetl jsem hodně stránek svojí knihy.
Doma jsem zbytek dne jen tak zíral a čekal, až budu moct jít spát. To vlastně dělám tak nějak doteď. Blbý na tom je, že až si večer lehnu do postele, zase nebudu moct usnout.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Z Z | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 20:10 | Reagovat

super vypravování :D Taky mám teď totálně přeházený systm chodím spát ve 3, vstávám ve 12 :D A kafe nemám ráda taky :D

koukni se ke mě na blog, pokud se ti u mě bude líbit, odebírej! :)
styleandmacarons.blogspot.com

2 Siréna? Siréna? | Web | 27. srpna 2014 v 21:59 | Reagovat

Ahoj :) četla jsem si veškeré tvé články už dřív, jen jsem si teď založila opět nový blog. A teď koluje jakási Liebster Award a na konci je za úkol nominovat pár dalších blogerů. Tak jsem nominovala mimo jiné i tebe. Pokud máš zájem odpovědět na mé otázky nebo prostě jen zjistit o co go, koukni na můj blog :) Pokud ne, tak pardon za otravování :)

3 f f | Web | 19. října 2014 v 12:35 | Reagovat

Z nanejvýš zajímavé číst něčí myšlenky tak, jak šly za sebou, a přemýšlení o myšlenkách. Ten ranní pocit znám, ale jakožto člověk žijící ve velkém městě se sním často nesetkávám. Spíš ve snech. A ještě k tomu filmu, jak ses ptal v předešlém článku, kterýžto byl zveřejněn dva měsíce zpátky od teď, takžes už pravděpodobně problém vyřešil, viděl jsi Spirited Away? Doporučil mi to jeden neznámý americký vysokoškolák, který píše levačkou a jmenuje. Ze začátku jsem si říkala, že to bude ohrané nebo infantilní, ale postupem času jsem žasla nad krásou a spontánností postav a děje, připomnělo mi to totiž moje sny a úvahy, (ovšem jen do té doby, než to začalo dávat smysl a spět k závěru). Na spaní je nejlepší déšť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama