13. června 2014 v 23:42 | Zapomenutelný
Abych zase nevypadal jako totální depkař, mám tady jednu zajímavost, která mě potěšila.
Dneska jsem měl nějaké zařizování a dost mě to unavilo, takže jsem si potom lehnul a hned jsem usnul.
V tom snu jsem se posadil a okamžitě jsem se několikrát štípnul do tváře. Mám to už naučené, dělám to poměrně často. I když zrovna nespím. Takže jsem se štípnul a nic jsem necítil. To mě vždycky potěší tak moc, že se probudím, ale tentokrát se mi to nestalo. Byl jsem ve snu a jelikož jsem o tom věděl, znamenalo to, že si můžu hrát. Než jsem ale stihl něco ovlivnit, zapojilo se moje podvědomí. Za zápěstí a kotníky mě chytli čtyři... něco. Nechci říkat duchové, prostě... Něco, co nešlo vidět. Snažil jsem se vymanit, ale nešlo to. Zvedli mě a nesli ke dveřím. Několikrát jsem se skrčil a narovnal, ale nepustili mě. Začal jsem sebou dost šít a snažil jsem se je setřást, bojoval jsem, takže mě nakonec spustili na zem, ale pořád mě drželi. Přímo přede mnou byly dveře. V zajetí myšlenky, že za každou cenu chci sen nějak ovlivnit, jsem si řekl, že tudy teď projde Batman a pomůže mi. Zavřel jsem oči a pak jsem musel bojovat, abych neotevřel ty skutečné. Udržel jsem se ve snu. Otevřel jsem oči a nikdo už mě nedržel. Ale Batman tam nebyl. Asi to takhle nefunguje.
Zbytek snu jsem už moc neřešil, stala se z něho obvyklá snůška nesmyslných kombinací vzpomínek a představ. Nebo jsem se možná tím zavřením očí na chvíli probudil a namísto pokračování původního snu jsem se octnul v úplně jiném, který náhodou začínal na stejném místě.
Když jsem se probudil, připadal jsem si dobře, protože ta první část znamenala vážně velký pokrok. Jo! Když to půjde dál stejnou rychlostí, jakou to šlo dodnes, do deseti let budu sám moct ve snu být Batman. Ha. Nebo bych se tomu mohl aktivněji věnovat a zvládnout to rychleji. Ještě uvidíme.
Něco takového, jako probudit se ve snu, se mi ještě nepodařilo. Ale moc bych to chtěla zažít. Musí to být parádní.