Noc a já
15. června 2014 v 1:20 | ZapomenutelnýKomentáře
tyhle stavy mi něco připomínají.. že by moje deprese? nemusíš lidem přeci ukazovat všechno.. hlavně jim neukaž svojí bolest.. pak se toho chytí a zneužijí.. nejsem na takový rady zrovna ta pravá.. taky to neumím.. a blbě se o tom mluví.. ale rozumím ti..
taky bys mi mohl napsat.. ale nechci se vnucovat..
Ahoj, nevidím tu nikde kontakt na e-mail, tak si napíšu sem. Reaguju na tvůj komentář k mému článku o sebevraždě. Naprosto chápu, že se cítíš zbytečný a že jsi nic nedokázal. Ale věř mi, opravdu nikdo není zbytečný, tvůj život je nesmírně cenný, i když ti to tak nepřipadá. Kdyby sis chtěl víc "promluvi", napiš mi na mail.
Moc ti přeju, aby se tvůj stav zlepšil!
Nemyslím si, že se vám chce svěřovat, nebo vám psát. Proč? Protože to je zbytečný, svěřit se. Nedokáže to, svěřit se přímo. A přitom ho to dusí. Proto píše na blog.
Já bych vaší nabídky asi nevyužil, ale možná jsem jen zahořklej. Taky bych to radši napsal na blog a ne nikomu konkrétnímu. Připadalo by mi to jako akt sebelítosti.
Čímž nijak neznehodnocuju vaši nabídku.
Jen si myslím, že z tohohle vás cizí člověk nevytáhne. Musíte najít vůli v sobě. Jednoho dne se zvednout, obléct si mikinu, vyběhnout do chladnýho rána a zhluboka dýchat, poslouchat, jak vám buší srdce. To vy si musíte uvědomit, že chcete žít. Život je tak hrozně intimní věc, že vám to nikdo jinej nevysvětlí.
Něčím podobným jsem si také prošla, také jsem měla okamžiky, kdy jsem škrábala nehty po dně. Ale lidé nejsou šutry - není to tak, že kam je položíš, tam zůstanou. Jakmile se třeba trochu oklepeš a projevíš se (alespoň úsměvem či pozdravem), někdo jakožto kamarád se najde. :)
Je strašně zajímavé si číst tvoje články a nevím proč, ale tvoje osoba mě jaksi láká.. Tolik problémů, asociál... asi to bude tím, že budeme mít něco společného... Já teda nemám problém se seznamováním, já po tom spíš netoužím...
v září jdu taky na výšku, takže naprosto rozumím tomu čeho se bojíš.. výška je o hledání si nových kamarádů, kteří to (snad) dotáhnou dál než ti ze střední.. Největší strach mám stejně z toho, že v Brně nebude nikdo koho znám, protože všichni prostě musej do prahy
Takže kdyby náhodou si se dostal taky do Brna, tak se k tobě budu muset okamžitě hlásit
ve dvou se to vždycky líp táhne :)
Jsem ráda, že jsem narazila na tvůj blog. V lecčems sem se tady našla - a jakkoli je to vlastně smutný, je tak nějak uklidňující vědět, že nejsem jediná, kdo by se nejradši odstřihnul od tohohle světa. Bojím se toho všeho - společnosti, vejšky, budoucnosti... A i když si říkám, že až se odpíchnu od maturity, tak začne ten pravej život, pořád tak nějak tuším, že skončím sama v koutě a jedinej, kdo bude stát o moji společnost bude můj pes a to jenom proto, že mu budu každý ráno dávat misku granulí a podrbu ho za uchem.
Ahoj, četla jsem pár tvých článků a nevím jestli bych dokázala stát na tvém místě. V jednom jediném však s tebou nesouhlasím. Když jsem se poprvé dívala na tvůj blog zaujal mne ten nadpis úplně nahoře (Deník zbytečného člověka). Nemyslím si, že někdo může být zbytečný. I když ti možná někdy připadá, že pro nikoho nic neznamenáš, vždycky na tebe v životě čeká nějaký příběh..nějaká věc která tvůj život nějak naplní. Jde jen o to ji najít. Nikdo není zbytečný. Žijeme, už to samo o sobě je dobrodružství.
Takže se zbytečně nepodceňuj, jsi fajn kluk a úžasně píšeš, až to člověka chytá za srdce.
Podle mě se každý člověk trochu bojí, že nezapadne do kolektivu, že se hned neuchytí. Mně se osvědčilo se prostě na lidi usmívat. Pak jde všechno líp :)
[8]: souhlasím. Nikdo není zbytečný, každý tu z nějakého důvodu je
[9]: ano v případě děvčete stačí se usmívat, ale kluci (nebo muži chcete-li) to mají poněkud náročnější (tak to prostě je v přírodě zařízené - každé pohlaví je nějak zvýhodněné stejně jako obdařené dávkou nevýhody)
Pokud by jsi chtěl jakýmkoliv způsobem pomoc, stačí se ozvat na můj email.
Velmi mě zaujali tvoje články plné beznaděje a ráda bych ti alespoň maličko pomohla.
V.
Vsem lidem zalezi na tom, jak je vidi ostatni, nekomu vic, nekomu min, ale clovek je tu pro lidi a naopak.
Vim moc dobre, co znamena byt ten divny, ten, se kterym se nikdo nebavi, ten, ktereho se lidi stiti. Mam pak stavy, kdy mam chut radeji neexistovat, nebo naopak chut vrazdit a uvest tak v neexistenci ty ostatni, kteri proti me neco maji.
Presla jsem z jednoho gymplu na jiny v domneni, ze zacno odznovu a budu otevrenejsi a najdu si kamarady a tak. Nejdriv to bylo super, novi skveli lidi. A narozdil od minule skoly jsem znala i par lidi mimo svou tridu, coz mi prislo neskutecne. Casem jsem si ale uvedomila, ze sice kamarady mam, ale jsem vsude takovy parazit. Kamaradim se s kolektivem, ktery je szity sam se sebou, me toleruje, ale zaroven se na me tak nejak zapomina. A kdyz je takovych skupinek vic, nevim, kam vlastne patrim, a dochazim k nazoru, ze nikam.
Mozna jsem moc zarliva. Mozna chci vsem pomoct za kazdou cenu, mozna se moc vnucuju, ale myslim to dobre... Nebo si to alespon myslim, ze myslim... A to je mozna druha vec, moc myslim. Moc premyslim nad tim, co si mysli druzi a je tu zase ten kruh. Nevim, jak to delaji ti normalni lide, kteri proste ziji a nad nekterymi vecmi nepremysleji, protoze to neni potreba, protoze to vedi. Nedokazu.
Jak vidis, tva zpoved ma ohlasy i nabidky pratelstvi, ktere jsou uprimne, ale vsadim rukavice, ze nehledali nestastne blogery, nybrz nahodou zahledli tvuj clanek na hlavni strance blogu.cz, ostatne jako i ja. ten clanek jsem cetla, i tam mas spousty reakci. Vsichni s tebou souciti a ti, kteri ne, ti nenapsali.
Nerikam, ze jsem dobra vila, ale rada delam vrbu, at uz pres sit nebo mezi ctyrma ocima (ovsem diky tomu, ze jsem stale mimo vsechny kolektivy, se kterymi se pratelim, je to vetsinou online, kdy ma ten druhy cas mluvit, resp. psat si se mnou), empaticky prozivam smutek druhych a chci jim pomoct, aby se zase usmivali. Ale nekdy mam pocit, ze jsou ten naldavi, ze delaji vedu z necoho, co je proste na den vzalo, a dalsi den jsou zase vesela kopa. Nekdy me to nastve, ze se snazim pomoci tam, kde me neberou vazne, kde staci cas a to jeste nedlouhy.
Proste se rada pomaham lidem, kteri pomoc potrebuji a nechaji si pomoci. Neznam te, ale po tech nekolika clancich, co jsem tu u tebe precetla, bych ti rada delala vrbu, mel-li bys zajem. Ale jak vidis, lidi se ti nabizeji, seznamte se.
Jsi dobry clovek, co vic, jsi vyjimecny. Ale svet je proste moc zpatecnicky a nedokaze neskatulkovat.
Pokud jsi tenhle komentar precetl, dekuji za cas.
Hodne stesti do zivota!
To dopadne dobře, neboj. Naopak to bude zábava. Ono by možná nebylo ani k zahození jít někam na kolej, kde jde docela snadno kamarády najít a člověk je dál od rodiny. Ale i bez toho to bude skvělé na přednáškách, klidně můžeš sedět v koutě a určitě se tě čas od času někdo na něco zeptá a pak se budete vídat častěji na seminářích, nikomu nebudeš muset nic o své "minulosti" vysvětlovat. Budeš mít taky větší výběr lidí, takže najdeš i takové, kteří ti budou vyhovovat víc než na střední.
A navíc každej je nějakej, nikdo nemůže definovat normálnost, takže je otázka, jestli nejsou divní spíš ti ostatní ![]()
V tvém článku vidím střepy sebe samé. Nejsem pesimista, nechci jím být, ale na tohle existuje jednoduchá teorie: Jakmile se to jednou posere, sere se to s tebou do aleluja.
Tak držím pěsti - bojuj! - lidé jako ty, jsou výjimeční.
Hele, každý člověk se cítí tak trochu bokem od společnosti, dost často někdy.. Ono to má hodně podob, takže se to u každého projevuje jinak, ale věř mi, že jednou najdeš někoho, s kterým už nebudeš potřebovat nikoho, aspoň já tomu tak věřím :).
Neztrácej naději. Černé myšlenky potřebují občas ven, ale nesmíš si je moc připouštět, aby ses v nich neztratil.
[1]: [2]: [3]: [11]: Nedokážu se o problémech bavit s lidmi, takže kdybych vám napsal, žvanil bych jen o nesmyslech, o anime, o manze a o filmech a seriálech a o jídle a asi by to nebyla moc dlouhá konverzace :)
(ale nejradši píšu tužkou
)
Můj e-mail je zapomenutelny(zavináč)email.cz, kdybyste si to přesto nerozmyslely.
[4]: Máš zčásti pravdu, nedokážu mluvit o vážných věcech. Ale upřímně doufám, že v sobě takovou vůli někdy najdu. Vím, že je na světě spoustu krásných věcí. Nebo možná spíš vím, že bych to měl vědět, protože když vyjdu ven, nevidím nic než asfalt a necítím nic než touhu vrátit se zpátky domů a schovat se, aby mě nikdo neviděl. Ale jednou mě to určitě přejde, jednou vyjdu ven a řeknu si, že je to fajn.
[5]: Já mám právě největší strach z toho, že nebudu schopen se nijak projevit, ani úsměvem a ani blbým pohledem do očí. Pobyt ve společnosti mě obvykle skoro paralyzuje, nejsem schopen udělat vůbec nic...
[6]: Já ještě nevím, kam půjdu, ještě mě čekají další přijímačky a u jedněch nevím výsledky... uvidíme
[7]: Přesně! Jen u mě je to kočka, která se večer tváří, jak ji hlazení obtěžuje, a ráno, když se probudím, leží mi na hrudi/břiše/nohou :)
[8]: [9]: Zbytečný nemyslím jako úplně zbytečný; spíš jako "zbytečný člověk" čili romantický hrdina, jako byl třeba Oněgin. I když asi ne až tolik.
[10]: I u holek je úsměv kolikrát na houby, obzvlášť u těch, které nejsou až tak pěkné. Ale máš pravdu, že u kluků se na to nehledí vůbec.
[12]: Chápu, taky nikam nepatřím a vím, jak je to těžké.
Toho, že všichni našli můj článek na titulce blogu, jsem si vědom (od chvíle, kdy mi to jedla slečna sdělila v komentáři, jinak bych na to nepřišel - popravdě mě to dost vyděsilo, když jsem otevřel e-mail a měl jsem tam 154845165978 mailů s upomínkami na nové komentáře...).
Nejsem schopen se někomu svěřovat. Moje nálada se mění v řádu dní - někdy bývám ke všemu totálně lhostejný, jindy mi je dobře, ale většinou jsem smutný. A jelikož o tom neumím mluvit, dusím to v sobě, dokud už to víc nejde. Pak napíšu článek na blog. Když si s někým píšu, umím se bavit jen o nesmyslech a většina takových konverzací rychle skončí. Pokud mi ale chceš přesto napsat, na začátku komentáře uvádím svůj e-mail. (Dělám to proto, že se bojím někomu napsat jako první, protože jsem v tom hrozný a většina lidí, kterým píšu, mi nikdy neodpoví)
[13]: Doufám, že to nakonec nebude tak špatné. Třeba jen zbytečně plaším.
[14]: Já jsem něco mezi pesimistou a optimistou, nebo je to možná jenom naivita. Děkuji! Budu bojovat dál.
[15]: Snad najdu :) Děkuji.
A já vždycky, když zadávám adresu tohoto blogu, chci napsat "nezapomenutelný" :))) To by sedělo víc :)
Tyhle stavy, co popisuješ, moc dobře znám. Ale už se mi nedějí moc často, jen občas. Taky se dost nerada svěřuju, ať s pozitivními nebo negativními pocity. Na tom přece není nic špatného, je to způsob ochrany před lidmi; konkrétně před tím, že by věci, které jsou pro tebe moc důležité, ováleli v prachu a znehodnotili je tím nejen před světem, ale i před tebou samým.
Nerada dávám rady, protože člověk může nejlíp poradit sám sobě, ale ber to jako empiricky vypozorovanou skutečnost: časem si člověk na pobyt ve společnosti zvykne, naučí se bezduché fráze, díky kterým bude k nerozeznání od ostatních, prostě se naučí zapadat. Ale pak taky může najít společnost lidí, se kterými mu bude opravdu dobře - tak tam už může být sám sebou.
Další věc: před minulostí se utéct nedá. A pokud se o to pokusíš, tak ona tě dožene sama, a nebude to hezký setkání. Minulost třeba přijmout. Stalo se to. Prostě se to stalo, je to tak. Paradoxně, když minulost přijmeš, tak přestane být jako koule u nohy.
Minulost z nás udělala to, čím jsme, a je jen na nás jak s tím naložíme. Tím se dostávám k další (neboj, už poslední) věci: z toho, co cítíš jako nedostatek, si udělej přednost. Hezky píšeš a zdáš se jako moc fajn člověk, jen opravdu smutnej, ale přesto z tvého psaní cítím hodně velkého potenciálu k úžasnému nadhledu - píšeš o tom, co tě trápí, uvažuješ nad tím, ale říkáš to zřetelně a jasně. Teď jsi z toho zmatený, protože je to moc čerstvé a intenzivní. Ale rok od roku to bude lepší, to mi věř.
[10]: tak já se rozhodně začnu bavit s klukem, který se na mě usmívá, než s některým zakaboněncem :)
[16]: hele to mě vůůůbec nevadí :) ráda pokecám o čemkoliv :) hlavně, aby ti to ale nějak pomohlo :)
Já si myslím, že na to určitě máš. Když na to mám já, tak už každý. Mně celkem dost pomohlo přestat se soustředit na to, jak se chovají ostatní, ale začít se chovat jako JÁ. Ted' už si v klidu zajdu do obchodu, když něco nevím, tak se zeptám, když něco nemám, tak to řeknu a ti lidé mi kupodivu poradí a neděsí mě.
Snad se tvůj blog nestal natolik Zapomenutelným, že bys na něj zapomněl i ty, že ne?
Já ti za komentář na svém blogu děkuji. :) Taky mívám stavy, kdy se mi zdá všechno, o čem chci psát, zbytečný, ale nakonec se vyloupne něco, co mi nedá spát, dokud to nenatluču do klávesnice. :)
Snad se tu tedy brzy objeví další článek, vždy se dá něco vymyslet, i když třeba jen sedíš doma. Já taky nemívám zrovna moc možností se vydat na nějakou akci, ale dá se psát i o tom, co se děje uvnitř tvojí hlavy, ať je to "sebeděsivější".
Ak chceš, môžem byť tvoja kamarátka. :) Nepoznám ťa, ale zaujímajú ma tvoje problémy a bolesť ak o tom chceš rozprávať, môžeš mi to povedať. Možno práve preto, že ma nepoznáš, mi to môžeš povedať. Na druhej strane som kamarátka aj keď sa nebudeš chcieť rozprávať o veciach ktoré ťa trápia, ale aj o úplne obyčajných, ako je napríklad to, či píšeš radšej guličkovým, alebo atramentovým perom, alebo ktorá príchuť v čokoláde ti lahodí najviac.
Nemusíš sa ma báť. Ja nie som "oni" vonku. Môžeš sa presvedčiť sám. :)
Budem čakať. :)