Květen 2014

Černá ovce má taky srdce aneb Jak to všechno vypadá ze zákulisí (přímo z chléva)

30. května 2014 v 12:21 | Zapomenutelný
Rodina pro mě měla nalinkovanou budoucnost, ale jelikož jsem vzdorovitý rádoby rebel, musel jsem si svůj život udělat jinak.

Nepřímá citace slov mojí babičky, když se mnou vedla v mých čtrnácti letech rozhovor na téma "proč mě nikdo nemá rád". Byl jsem tehdy nešťastný, protože jsem neměl žádné kamarády a nikoho, s kým bych mohl mluvit, ale ona to pochopila jinak a začala mi vysvětlovat, proč ke mně mají averzi ostatní členové rodiny. Taky jsem byl poněkud zahleděný do sebe a myslel jsem si, že moje rodina je prostě odtažitá od přírody a že to tak mají všichni.
Dozvěděl jsem se, že pro prvorozeného měli rodiče velké plány, ale já jsem ani jednomu z nich nedostál. Neměl jsem dost dobré známky, takže to vypadalo, že ze mě "žádný doktor nebude", nerad jsem sportoval, Ale hlavně je to proto, že jsi buzerant.
O necelý rok dříve mě maminka přinutila říct, že jsem gay. Byl jsem pod velkým tlakem od spolužáků a když se k tomu přidala i rodina, pychicky jsem se zhroutil. Odmítal jsem přiznat, že jsem gay, protože jsem si tím kurva ještě sám nebyl jistý. Jsem možná trošku pomalejší, ale poprvé jsem se zamiloval teprve ve dvanácti a byla to náhoda, že zrovna do kluka. Maminka se se mnou zavřela v mém pokoji a odmítla mě pustit ven, dokud to neřeknu. Křičela na mě a trvalo to možná pět hodin, možná tři, jednu nebo třeba jen deset minut, to nevím, ale brečel jsem a nakonec jsem jí řekl, dobře mami, jsem gay, jen aby mě nechala být. Potom práskla dveřmi (naštěstí zvenku) a já si příšerně pořezal ruku (to jsou doteď moje nejvýraznější jizvy).
Když se pak o nějaký čas později vrátila, seřvala mě, proč jsem jí to neřekl rovnou, že bych jí ušetřil trápení, a já jsem brečel a brečel a schovával za zády zápěstí, aby neviděla všechnu tu krev. Myslím, že jsem pak několik dní nespal a nic nejedl ani nikam nešel, bylo to zrovna o prázdninách, trávil jsem veškerý čas čtením slashe (což byl jeden z důvodů, proč si maminka myslela, že jsem gay) ve svém pokoji a hlavně mě nikdo nehledal. Neměl jsem na nic náladu, cítil jsem se prázdný a zbytečný a bolelo mě to na hrudi, takže jsem se vždycky pořezal, abych to přemohl, a brečel poctichu.

Na celou tuhle epizodku jsem si vzpomněl, když mi to začala babička po roce vyčítat. V tu chvíli mi došlo, že to, jak na mě maminka křičela, že to nikdy nikomu neřekne a ať to taky nikdy nikomu neříkám (v době, kdy se mi vysmívala celá třída a přišel jsem o všechny kamarády mi to fakt pomohlo, dík, mami) a že mám absolutní zákaz chodit s klukem nebyla tak úplně pravda, aspoň z její strany, protože já jsem se o tom od té doby opravdu nijak nešířil, zato ona to řekla babičce, což je skoro tak účinné, jako kdybych byl na titulce Blesku.
Babička mi to vyčetla naštěstí až o ten rok později, kdy už jsem byl psychicky odolnější (on si na to člověk po nějaké době dost zvykne, nadávky se pořád opakují a tak už ho nemůže nic překvapit, a i ty modřiny vydrží jen chvíli a pak zmizí, jako by nikdy nic), takže jsem si z toho až tak moc nedělal.

Teda, začal jsem se víc učit, ale že ze mě nebude doktor, to jsem už věděl. Začal jsem se soustředit na svůj život, kašlal jsem na to, co se o mně povídá. Vybudoval jsem si kolem sebe vysokou zeď a nikdo mě nezajímal. Věděl jsem, že je chyba ve mně, a jelikož jsem ji nebyl schopen odstranit, izoloval jsem ji. Randil jsem taky, s klukama i s holkama, ale doma jsem se o tom nešířil. Byl jsem sám na veškerou radost a na veškerý smutek.

Překlepal jsem tak pět let a můj život se postupně začal zlepšovat. Možná to souvisí s koncem puberty. Postupně jsem se přestal řezat, postupně jsem snížil svou zeď a ukázal světu něco málo ze sebe (řekl bych tak patnáct procent, na zbytek si dávám pozor) a někteří spolužáci mě přestali ignorovat. Známky se mi hodně zlepšily, vlastně jsem se dostal až do první pětice ve třídě a v průběhu gymplu jsem postupně měnil příčky, nikdy jsem ale nebyl horší než pátý. Když jsem začal sledovat anime, přestal jsem se cítit tak prázdný. Byl to po hodně dlouhé době můj první koníček a v podstatě mě to zachránilo.

Až ve svých devatenácti letech jsem si uvědomil, že jsem asexuál. Nezáleží na tom, jestli chodím s holkou nebo s klukem; netoužím ale po sexu a jen ta představa mi připadá dost divná a nudná (a ano, už jsem to zkoušel). Po tak dlouhé době je už ale v celé rodině zažité, že já jsem ta buzna.
Dlouho jsem přemýšlel, jak to všem říct - než mi došlo, že vlastně nemají právo to vědět. Možná, že kdybych nebyl kdysi vystaven takovému tlaku, přišel bych na to dřív nebo bych se s tím vším dokázal lépe srovnat nebo o tom s někým mluvit. Třeba bych teď neměl pocit, že jsem promrhal pět let přemýšlením typu "a co když je to jinak".
Zabýval jsem se i záležitostmi pohlaví, protože to opravdu není tak černobílé a společnost nelze dělit na holky a kluky. Žena rozhodně nejsem, ale muž taky ne, něco mezi? Možná. Teď už se tím nezabývám. Pochopil jsem, že na tom nezáleží, možná to už ani nechci vědět. Stejně bych o tom neměl komu říct a další bitky bych rozpoutával nerad, protože už jsem velký a kdybych maminku nasral, docela dost dobře by mě taky mohla vyhodit z baráku. Třináctileté děcko ne, ale devatenáctiletého, teď už vlastně skoro dvacetiletého fakana klidně.

Pokud někdo dočetl až sem, děkuji za pozornost při mém vylévání srdce. Dokážu o tomhle všem mluvit jen proto, že mě nikdo z vás teď nevidí. Dodnes se lidem nedokážu dívat do očí a nedokážu před nimi pořádně mluvit, nedostanu ze sebe víc než krátkou větu. Někdy chci mluvit, ale slova tam prostě nejsou. Vím přesně, co bych chtěl říct; jen nevím jak. A tak píšu. Píšu o tom, že mít v rodině černou ovci je určitě těžké, ale měli bychom se zkusit do té ovečky vžít a podívat se na věci z její perspektivy. Černá ovce má taky srdce a i když nežije svůj život podle vašich představ, neznamená to, že se proti vám snaží bojovat. Pokuste se neubližovat svým příbuzným, protože to, že rodina drží pohromadě bez ohledu na okolnosti nemusí vždy platit a mohlo by se stát, že o ovečku přijdete a pak toho budete litovat. Ať už je vaše ovečka černá kvůli odlišné sexuální orientaci jako já nebo třeba kvůli tomu, že odmítla vámi zvolenou kariéru a šla si za svým, případně se neučí dost dobře na to, aby odpovídala standardům rodiny, uzavřela manželství s člověkem, kterého neschvalujete nebo z nějakého jiného důvodu, obvykle existují horší věci, které by se mohly stát (pokud teda vaše ovečka není masový vrah, tomu nerozumím, tak se do toho radši nepletu).
Moje největší přání je, aby mi maminka odpustila a přijala mě. Mohla by mě třeba obejmout, to musí být krásné, a hladit mě po vlasech a říct mi, že to je dobrý a že me má ráda. To bych asi brečel jak želva. I černé ovce mají sny a tohle je ten můj, nejspíš hloupý a dětinský, ale pro mě důležitější než cokoli jiného.


P.S.: Název jsem předělal z názvu jedné pohádky, kterou jsem kdysi četl, "Černá ovce nemá srdce". To si takle bůh a svatý Petr vyšli na procházku a když dostali hlad, zabili černou ovci a dali ji opékat. Bůh si pak musel odskočit a Petr, jelikož byl fakt hladový, snědl srdce. Tvrdil pak, že černá ovce žádné srdce nemá a že se to všeobecně ví. Bůh ho ale prokoukl a Petr se nakonec omluvil, že lhal. Nebo tak nějak podobně.

Co se mi fajného přihodilo 2

30. května 2014 v 11:31 | Zapomenutelný
  • Odmaturoval jsem za 4 (dohromady)
  • Po půl roce jsem se zase jednou pořádně vyspal
  • Konečně jsem si pořídl nový notebook
  • Windows 8 není až tak na piču, jak to na první pohled vypadalo jsem nakonec tak nějak ovládl
  • Naučil jsem se pár nových kanji
  • Zjistil jsem, že už mi nechutná čokoláda
  • Zamiloval jsem si chilli
  • Začal jsem znovu číst Loveless
  • V hromadě neposkládaných ponožek jsem našel dvě stejné hned na první pokus
  • Po pěti letech nemám na balkóně vosí hnízdo (konečně!!!)

Proč nemám rád rozlučky

27. května 2014 v 19:10 | Zapomenutelný
Minulý pátek jsem byl přinucen zúčastnit se takzvaneého maturiťáku, což je označení, které se mi v hlavě okamžitě pojí s takovými těmi supergala plesy z amerických filmů, kterých jsem, když jsem byl mladší, pár viděl. V našem podání to byla jen taková večeře.
Sešli jsme se společně s několika učiteli, dlouho čekali na jídlo, které bylo nakonec studené (a to nebyl jediný důvod, proč jsem ho nedojedl) a pak si povídali (každý s každým) a poslouchali hudbu a pili. Být najednou s tolika lidmi poté, co jsem si sezení ve školní lavici odvykl, nebylo zrovna příjemné a tak jsem první hodinu a půl jen tak seděl, upíjel víno, koukal na hodiny a počítal, kolik epizod náhodného anime mi už uteklo.
Jsem jeden z těch lidí, co se dokážou bavit, jen když pijí. A my jsme pili. Během celé noci jsem měl bílé víno, fernet, rum, červené víno, vodku, pivo, vodku, pivo, rum. Jen první čtyři položky byly ale v místě rozlučky.

Ech

20. května 2014 v 22:34 | Zapomenutelný |  Krátce
Dneska jsem odmaturoval. S vyznamenáním.
Znamená to, že už nemusím šrotit, že už nemusím ráno v šest vstávat a jít do školy, že už nemusím sedět na tvrdé židli obklopen lidmi, kterých se bojím, že už nemusím poslouchat a tvářit se, jako že mě to všechno zajímá, že mě nic a nikdo neděsí a že jsem úplně obyčejný student, že už se nemusím ztrácet v davu.
Tak proč se potom cítím tak smutně?

Jak jsem byl ubohý a jak mě to zvedlo

19. května 2014 v 12:30 | Zapomenutelný
V sobotu jsem jel do Olomouce, abych se pokusil zajistit si místo na UP.

Test jsem pochopitelně dělal v obří aule (předtím se tam konala soutěž v psaní esejů, takže jsem to tam už naštěstí znal). Humorné bylo, že dali dohromady všechny, kdo se ucházeli o stejný obor jako já (logicky). O půl čtvrté jsme začali psát test předpokladů ke studiu (oficiálně SPF, dle mého skromného názoru vytvořeného na základě starších verzí WTF). Ten paradoxně nebyl tak těžký, to horší přišlo až v pět s oborovým testem. Byly tam otázky, na které jsem mohl s přehledem odpovědět. Já kokot.

Účast mě každopádně utvrdila v přesvědčení, že asi vážně nejsem příliš společenským člověkem. Uznávám, že velká většina lidí tam mlčela a těch, co se okamžitě spřátelili a vedli sáhodlouhé hovory bylo pomálu, přesto jsem si tam připadal jak pako. Bylo to vůbec poprvé, co jsem se octnul v tak velkém davu lidí, kteří mají (aspoň zčásti) stejné zájmy jako já, což mě děsně rozhodilo, takže jsem tam jen seděl jak pecka, koukal před sebe a zarytě mlčel. Nikdo z lidí vedle mě si naštěstí povídat nechtěl, a i jestli chtěli, přešlo je to, jakmile se na mě podívali.

Smířil jsem se s tím, že jsem se moc nepředvedl a Olomouc tudíž nejdspíš nebude místem, kam povede moje cesta. O to víc bych se měl snažil, aby mě vzali do Brna a/nebo do Prahy, však?

Jsem poměrně vyšťavený, spal jsem dvě hodiny, skoro jsem omdlel na oficiálním zahájení maturit a zítra odpoledne už mě to taky čeká. Neumím nic a taky se nejspíš už nic nenaučím, takže maturitu za 4 (dohromady) budu mít leda tak v prdeli veverky; o to víc se ale budu snažit, aby ze mě byl aspoň ten vysokoškolák! Jsem sice unavený, ale takhle motivovaný jsem asi nikdy nebyl.
Shannarooooo!

Útržky ze života vytíženého chudáčka studentíka

4. května 2014 v 21:39 | Zapomenutelný
Na blogu mi pořád straší miss, což mě hrozně zajímá.

První maturita za mnou! První část první části první maturity teda. V pátek jsem sesmolil anglické slohovky. Nemohu k tomu říct nic víc než: "To jsem tedy setsakramentsky zvědav."

Dnes jsem si pro změnu odtrpěl TSP v Brně. Nacpali mě do té největší auly, co existuje, s milionem dalších lidí, kteří všichni vypadali chytře a jen pěkně škrtali a počítali, zatímco já jsem se nad některými příklady pouze opotil a jiné jsem po deseti minutách vzdal. Jiné mi připadaly jednoduché, když jsem je v prvním čtení vynechával, ale pak jsem je stejně nevyřešil, když jsem se k nim vracel. Anička si může svoje ovocné a čokoládové bonbony nacpat třeba do prdele. Beztak jí po dvou dnech takového utrácení dojdou prachy.

Tak nevím, jestli mám na tu výšku nějak spoléhat, nebo se radši rovnou nechat zapsat na pracák. Třeba by se mi poštěstilo a mohl bych ty bonbony aspoň prodávat.

Cestou domů jsem si koupil čínu. Chtěl jsem ještě zabrousit do knihkupectví, ale to už jsem nestihl. A zítra mě čeká marutitka z češtinky. Ať žije prokrastinace, Fullmetal Alchemist a nutella v kombinaci s mangovým džusem!