Tak jsem se dneska vracel z toho Polska, o kterém jsem sem nic nepsal, takže kdyby se někdo podivil, jestli jsem byl v Polsku, potvrzuji, ano, byl jsem v Polsku, a jelikož jsem jel přes Město, stavil jsem se u babičky. (Ne u manželky dědy, co jsem mu byl minulý čtvrtek na pohřbu, u té druhé)
Vyběhl jsem čtyři patra jako srnka, dal si pórkovou polívku, pro pobavení si vyzkoušel pár kabátů (jeden z nich byl z živých jehňat, takže jsem ho rychle sundal, jakmile mi to řekli, protože s ovcemi nechci nic mít), vzal si domácí křížaly a šel. A jak jsem se ještě na chodbě otočil a viděl jsem, jak babička a děda stojí ve dveřích a jak se z nich na ztemnělou chodbu tak trochu line to světlo, a oni se oba usmívali a říkali mi ahoj a dobře dojeď, najednou mi bylo děsně líto, že musím odjet, že nemůžu zůstat přes noc nebo se aspoň zdržet déle. Ale jet jsem musel, tak jsem jel.
Myslím, že jsem si po tom pohřbu uvědomil, že život opravdu netrvá věčně. Glukhovsky napsal, že dospělost začíná ve chvíli, kdy začnou umírat vaši prarodiče. Takže už jsem teď oficiálně dospělý a není to moc dobrý pocit.
Že když jim ještě z chodby jednou zamávám a pak seběhnu schody, mohlo to docela dobře být poslední zaávání, mohla to být poslední slova, co jsem jim řekl a co mi řekli oni. A že nebudu kokot a stavím se u nich častěji.
Máš pravdu. Já už jsem taky dospělá a nějak se mi to vůbec nelíbí. Hlavně jsem nasraná, jak jsem to posrala.
Jak bylo v Polsku? A kudma jsi tam šel? Já koukám na Polsko z okna xD.