Kam patřím

13. dubna 2014 v 0:05 | Zapomenutelný
Dávno jsem pochopil, že lidé jsou pokrytci. Hlásají, že "škatulkovat" lidi je špatné, ale přesto to všichni dělají.
Proč? Protože každý člověk je ovládán přirozenou potřebou někam patřit.
Možná pramení z přirozené hierarchie, která se vyskytuje mezi zvířaty. Jeden stojí na vrcholu a ostatní pod ním, více či méně podřízeni. Jakkoli si chceme hrát na spravedlnost, rovnocennost a stejná práva, takový stav společnosti přirozený prostě není. Není uskutečnitelný. Absolutní rovnocennost není ničím jiným než utopickou představou. Mám oči.

Já, jelikož jsem člověk, jsem taky pokrytcem a hledám si svoji škatulku, ale žádnou nenacházím. Kam se můžu zařadit? Co jsem zač? Co pro mě znamená tohle tělo, tyhle vzpomínky, tenhle svět?
Vím zcela jistě, že nejsem ženou; ale nejsem ani mužem a nejsem hermafrodit nebo intersexuál. Kolik je to let, co se pokouším zjistit, jakého jsem vlastně pohlaví; a na nic jsem nepřišel. Tohle tělo, ve kterém jsem zavřený, nic nedokazuje, je to jenom schránka, jenom kombinéza, kterou jsem si musel obléknout, abych mohl vyjít ven. Odněkud.
Vždyť doháje pořád ani nevím, jestli jsem si zvolil správně, když jsem se rozhodl psát na tenhle blog v mužském rodě. Mohl jsem stejně tak dobře psát jako žena, byl bych holka a třeba by to bylo lepší. Je lepší být holka? To je ale blbý dotaz. Nikdo nemůže odpovědět. Střední rod jsem si vybírat nechtěl.
A co dál? Nejsem heterosexuál ani homosexuál. Nejvíc bych se blížil k pansexualitě, ale ta sexualita sama o sobě pořádně nesedí. Asexuál? Nevím. Možná.
Nejsem panic ani impotent, čili všechno funguje, jak má; jen ta hlava mi to nějak nebere.
Denně se vyskytuji ve společnosti lidí, kteří říkají věci jako "Ten je sexy, takového kluka bych brala!", "Ta má kozy!" nebo "S tou bych si dal říct!", ale ke mně nic z toho pořádně nedoléhá. Jen občas zvažuju změnu společnosti, ve které se vyskytuju.
Nevím; nedává mi smysl dívat se na člověka a vidět v něm jenom něco jako objekt sexuální fantazie.
Možná je to deformace způsobená množstvím času stráveným u počítače, ale ve skutečném životě vnímám lidi tak, jak je vnímám na internetu. Když si s někým píšu online, nemám vůbec tušení, co je to za člověka. Ideální je psát si s ním anglicky, tak ani nemusím vědět, k jakému pohlaví se hlásí. Na internetu neznám jeho společenský status, rodinné zázemí, bydliště nebo tvář. Nevím, jestli je starší nebo mladší než já, nevím, jak je vysoký či kolik váží, k jaké víře se hlásí nebo jestli je agnostik, jestli hodně pije nebo je abstinent a tak dále - a nic z toho mě nezajímá. Neexistuje nic jiného než rozhovor, který právě probíhá. Neznám nic než jeho stanovisko k probíranému tématu. Bavíme se třeba o oblíbeném jídle a já se dozvím, že má rád salát. Navážu na to a pokračuji v rozhovoru. Absolutní koncentrace. Žádné rušivé vlivy.
Takhle pro mě vypadají i rozhovory v realitě. Když se mě spolužačka zeptá, jestli jsem byl včera na náměstí, nekoukám na její postavu, na její tvář, nehodnotím její postoj a nevybavím si, jaké pikantnosti mi o ní kdo říkal (drby zapomínám rychle). Vzpomenu si, jestli jsem byl nebo nebyl na náměstí.
Možná to takhle mají všichni lidé, anebo jsem to nevysvětlil dobře. Nevím. Jsem už unavený.
Když s lidmi zrovna nemluvím, nedívám se na ně. Často se mi stává, že přehlídnu známého, který stojí přímo proti mně, protože se lidem nedívám do tváře. Procházím kolem nich, jako by neexistovali; jako když v chatovací místnosti vidíte stovky neznámých jmen a vůbec vás nezajímá, kdo se za nimi skrývá, dokud se jeden z nich nepustí do rozhovoru s vámi. Takový člověk se přede mnou pak zhmotní, jako by právě vznikl; prostě najednou je. Někdy mě to vyděsí. Někdy jsem rád, že ho vidím; že se v tomhle abstraktním moři splývajících barev a tvarů konkretizoval někdo, kdo má zájem se mnou mluvit.

Mluvím s každým, kdo o to stojí.

Někdy si říkám, že bych rád někam patřil; rád bych našel místo, na které bych se mohl zařadit. Třeba bych se pak i já dokázal konkretizovat v zorném poli nějakého jiného člověka. Třeba by se našel i někdo, kdo by mě už ze svého světa neztratil a koho bych pořád viděl i já. Někdo, kdo by mě přijal takového, jaký jsem; ztraceného a bloudícího, jako člověka neschopného smířit se se svou vlastní existencí nebo si zvyknout na své tělo, jako člověka stále pochybujícího a nedůvěřivého, zmateného, ustrašeného a uvězněného v tomhle bolestí se kroutícím světě...
Kolikrát si zase říkám, že k životu přece nepotřebuji nikoho dalšího, že se dokážu zachránit i sám; a přesto pořád ležím na zádech a natahuju ruce k nebi, jako bych čekal, že mě za ně někdo chytí a pomůže mi vstát.
V tomhle tedy spočívá moje pokrytectví a já si uvědomuju, že dokud se nenajde někdo, kdo by mě na ty moje neforemné nohy skutečně vytáhl, budu pořád jenom ztracený, opuštěný, osamělý Zapomenutelný.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 22:39 | Reagovat

Možná, že ti i trochu rozumím. Já si někdy připadám, že mi strašně překáží moje fyzické tělo a endovoluje mi dělat věci, které bych chtěla. Že dokud ho máme, tak nejsme nikdy svobodní.
Jinak já se většinou dívám na ostatní lidi. Ráda je pozoruju, dívám se jim do očí a vím přesně, na co myslí. Ale oni neví, že to vím.
Taky se při rozhovoru moc nesoutředím na to, jak ten člověk vypadá, ale spíš na téma rozhovoru. Co mi potom jestli je to chlap nebo ženská hezký nebo ošklivý. Hlavně když můžeme nějak normálně mluvit.

2 Evil Evil | Web | 19. dubna 2014 v 3:14 | Reagovat

úžasná úvaha :) tohle máme i trochu společný.. na ulici se nedívám po lidech.. nezdravím lidi, neodpovídám na nic.. čučím totiž věčně do země nebo na stromy a v uších mám sluchátka se svým skandinávským death metalem.. absolutně nejsem povrchní.. jo.. když už na to přijde a nezírám na zámkovou dlažbu, tak třeba zmerčím nějakej objekt a řeknu si: "jo.. tenhle hoš má  hezký voči" ale tím to nejspíš hasne.. nejsem jako má drahá polovička, co furt čumí po lidech, čumí na všechno.. furt se ohlíží.. paranoik x)) a dokud jsem s ním neměla na dané téma dlouhej rozhovor, tak po každý procházce po venku jsem slyšela jenom: "podívej, vidíš, jak ta holka, co kolem nás prošla, byla oblečená a jaký k těm kalhotům měla boty? proč takhle nechodíš oblíkaná ty?" "ne fakt neviděla.. nečumim po lidech a je mi fuk, co maj na sobě.." v tomhle ho prostě nikdy nepochopim.. x))

3 Kelioné Kelioné | Web | 18. června 2014 v 16:40 | Reagovat

Házet se do škatulek je hloupost, s tím souhlasím - nejen ty netušíš, kam patříš. Je nás víc. Já to vidím tak, že každý máme jednu svoji vlastní originální škatulku a na základě podobnosti se škatulkou někoho jiného utváříme skupiny. Můžeme patřit do více skupin naráz. Ale ne do škatulek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama