Březen 2014

Za co

31. března 2014 v 20:13 | Zapomenutelný |  Krátce
Pokaždé, když mě na zaujme nějaký článek na novinkách a vlezu do diskuse, mě zarazí, jak NESKUTEČNĚ HLOUPÍ jsou ti lidi, co tam píší komentáře.

Jak je možné, že jsou všichni tak hrozně zabednění a zahledění do sebe, netolerantní, nepřející a prostě a jednoduše zlí? Někdy mám pocit, že jsem vážně z jiné planety. A to z nějaké pořádně daleko odsud.

Ještě jsem ani nezačal

19. března 2014 v 15:19 | Zapomenutelný
Dnešek byl jako ze špatného filmu.
Ráno vstanu, neprozřetelně se rozhodnu nepodívat se z okna. Sotva vyjdu z domu, začne pršet (jen pro příběh; ve skutečnosti jsem ušel tak tři sta metrů, než začalo kapat - tak si říkám, je to jen taková ta jarní přeháňka, to je za pár minut pryč, ale po pěti stech metrech už lilo jako z protržené přehradní hráze). Jelikož bylo osm třicet pět a já měl dvacet minut na to, abych se dostal do školy, mohl jsem si zcela svobodně vybrat mezi "zmoknu a přijdu včas do školy" a "vrátím se pro deštník a přijdu pozdě". Vybral jsem první možnost.
Jenže přeháňka se nepřehnala, pršelo celou cestu. Do školy jsem dorazil se zvoněním, mokrou bundu jsem hodil do skříňky (následně se ukázalo, že mokrá kůže nevoní zrovna libě, ale o tom později), skopnul boty, nazul trepky a vyklusal schody. Do třídy jsem vešel o patnáct vteřin dřív než učitelka. S laskavým dovolením jsem si vytáhl z batohu všechny věci, položil ho na radiátor a odpoklonkoval se na záchod, abych si pod vysoušečem rukou aspoň trochu vysušil vlasy. Mimochodem, nefungoval, takže jsem jako vodník vypadal ještě další dvě hodiny. Ale aspoň mě to utvrdilo v přesvědčení, že se vážně ostříhám. Dlouhé vlasy jsou pro lidi, kteří mají na tyhle věci trpělivost.
Přes učebnice jsem měl naštěstí v batohu mikinu, takže zůstaly relativně suché; ovšem na úkor již zmíněné mikiny.
Říkal jsem si, jestli vůbec mělo cenu se tam kvůli čtyřem blbým hodinám táhnout.
Ukázalo se, že nemělo. Nedělali jsme nic, kromě toho, že mě v angličtině vyzkoušel. Schytal jsem trojku a měl bych být ještě rád, protože mě po noci strávené sezením na posteli v lehkém šoku nenapadalo k charakteristice masmédií nic jiného, než jednoduché a poměrně zbytečně hloupé větičky.
Ještě k tomu dešti - pro příběh by se hodilo říct, že jakmile jsem překročil práh školy, vyčasilo se. Ono to tak úplně nebylo; ve skutečnosti pršelo ještě asi půl hodiny, pak ale přestalo a za zbytek dopoledne nespadla ani kapka. A tohle není pro příběh; ve škole se z okna dívám dost často, takže bych si sebemenšího deštíčku okamžitě všiml.
Po poslední hodině jsem školní budovu opustil s nadějí na co nejrychlejší přesun domů a zavrtání do postele. Ještě předtím jsem vytáhnul ze skříňky nelibě vonící bundu a chtě nechtě si ji oblékl.
Cestou jsem minul jednoho pána (vlastně to byl spíš dorost, možná o trochu starší než já, ale bez toho, abych se mu podíval do obličeje, to přesně neodhadnu, a já se na ulici lidem do obličeje po zkušenosti nikdy nedívám). Chvíli na mě civěl, což jsem zaznamenal periferním viděním; pak se otočil a hlasitě se rozesmál.
Jako bych neměl ještě dost podkopané sebevědomí, když jsem míjel školu, šly kolem mě čtyři holky - takové ty typické fiflenky, každá v legínách, kozačkách a s koženou kabelkou v ruce. Hned za mnou jedna z nich ironickým hlasem pronesla, že to byl teda kunďák, a pak se smály a já nevěděl, kam s očima, protože se mi zase chtělo brečet. Déšť, který se pak rozhodl, že na tom jsem ještě pořád dost dobře a to je třeba změnit, tomu nasadil korunu.
Nepršelo celou cestu, jen tak deset minut, ale na to, aby mi zase zmokly vlasy i oblečení a nálada poklesla až na samé dno, to úplně stačilo. Oklikou jsem se vyhnul staveništi a pořád překonával slzy. Ke cti mi budiž, že jsem nebrečel - teda aspoň ne venku. Kdysi jsem se zařekl, že už nikdy nebudu brečet před lidmi. Ale to je úplně jiný příběh.
Doma jsem se ujistil, že jsem tu sám, a rozbrečel jsem se. Trvalo to asi minutu a půl, ale to je tak, jak to dělám, když jsem sám. Dlouho brečím, jen když to vidí někdo další, kdo se mě buďto snaží utěšit, nebo se mi posmívá. Je mrzuté, že má obojí stejný efekt. Brečím pak ještě víc a nejde to zastavit. Doma se jen na minutu nebo dvě opřu o stěnu a jak rychle to začne, tak to i přestane.
Stejně si někdy říkám, jestli by nebylo lepší být necitelný. Nebo aspoň trochu míň přecitlivělý. Aspoň tak, abych neměl chuť se rozbrečet pokaždé, když si někdo rýpne do toho, jak vypadám (vážně, lidi, vzpamatujte se - my oškliví to máme už tak dost těžké, tak proč nám ještě ubližovat tím, že na to upozorňujete? Nikdo si nevybral, jak bude vypadat, a jelikož existují hezcí lidé, musí zákonitě být i ti oškliví, třeba jen pro srovnání. Ale to, že jste z těch šťastných, kteří nemají při každém pohledu do zrcadla chuť ho rozmládit a střepy ze sebe servat tu odpudivou tvář, vás neopravňuje k ubližování jiným lidem).

Můj dědeček včera po dvou měsících ve vegetativním stavu zemřel. Je to pro něj lepší, ale není to lepší pro nás. Pro nás by bylo lepší, kdyby dál žil.
Každý, kdo truchlí, netruchlí proto, že někdo zemřel. Ten už je na tom dobře, je v nebi, reinkarnoval se nebo se prostě rozplynul (podle toho, v co věříte), a má klid. Truchlíme proto, že MY už ho nikdy nepotkáme. MY už nikdy neuslyšíme jeho hlas, jeho smích. Nepromluvíme si s ním. Nebudeme mu moct potříst rukou, poděkovat mu nebo se mu omluvit. A to bolí. Bolí to o to víc, když s tím člověkem máte něco nevyjasněného. Proto je důležité řešit všechny věci hned. Omluvit se, dokud je ještě čas. Žít s neustálými výčitkami je těžké.
Nevěděl jsem, jak reagovat. Co bych měl říct. Jak se tvářit. Co dělat. Jen jsem osm hodin seděl na posteli a zíral do tmy. Nic jsem neviděl, ale nebyl jsem schopen zavřít oči. Bolelo mě celé tělo, ale nedokázal jsem si lehnout. Nemohl jsem ani brečet. Co to je? Brečím, protože jsem ošklivý, ale ne proto, že už neuvidím dědu? To nemůže být normální, měl bych se někde léčit a vím to. Místo toho tady jen tak sedím a zirám do prázdna, stejně zbytečný jako vždycky.
Ani o tom nedokážu nikomu říct. Sedím si tak v lavici, tupě zírám na učitelku, ta se jako obvykle snaží někoho zaujmout... Spolužáci si povídají, smějí se, čtou knihy, učí se, hrají hry na mobilu...
Život jde dál, všechno je stejné, jako to vždycky bylo, nikdo nemá tušení, že ze světa odešel člověk, který pro mě hodně znamenal. A i kdyby někdo takové tušení měl, nic by se tím nezměnilo. Proto jsem se rozhodl o tom nikomu neříkat. Nemají právo to vědět. A já nemám právo o tom mluvit. Tak. Všechno je stejné, všechno zůstane stejné. Je jen na mě, abych si to uvědomil a abych se s tím vyrovnal. A to je něco, co musím udělat sám.

Co se mi fajného přihodilo

16. března 2014 v 10:18 | Zapomenutelný
Nebuďme pořád jenom pesimisti.
Za poslední dobu mě pár věcí docela potěšilo. I když sám vím, že je to docela chabé.

  • Po roce si stoupnout na snowboard a zjistit, že mi to ještě pořád jde
  • Po roce si zase zajít do sauny
  • Zjistit, že moje italština má sice velké mezery, ale na objednání jídla stačí
  • Na chvíli se vykašlat na učení a přečíst si knihu
  • Koupit si balenou vodu, která proti očekávání nechutná po plastové flašce (škoda, že takové nemají i u nás)
  • Být sourozencem požádán o puštění "nějakého Naruta"
  • Dát si v KFC Qurrito
  • Koupit si novou bundu
  • Vrátit se z pobytu na horách nezraněn
  • Zase spát ve vlastní posteli

Chci umřít?

2. března 2014 v 20:32 | Zapomenutelný
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít.
Nechci umřít.
Chci umřít?