Z-Z-Z-Zapomenu se vyzvednout ze školy

6. února 2014 v 22:42 | Zapomenutelný
Den před okresním kolem češtinářské olympiády jsem si uvědomil, jak jsem vlastně hloupý. A to jsem si letos vyzkoušel jen dva starší testy. Obvykle jsem se tomu věnoval třeba týden dopředu a zkoušel jsem tytéž testy třeba i několikrát, protože jsem si byl dobře vědom svých mluvnických nedostatků. Ty jsem pak na samotné olympiádě dorovnal svojí slohovou prací.
Dneska ale nejsem schopen se na nic soustředit.
Čučím tady na text, ve kterém mám najít dvojici sloves stejného kořene, které se ale liší rodem, a nejen že musím chvíli přemýšlet, co že to ten slovesný rod vlastně je; trvá mi, než si vůbec uvědomím, jak se pozná sloveso.
Poslední dobou to jde s mou pozorností prudce dolů.
Možná jsem přepracovaný?
Ale z čeho asi, když jsem za tenhle týden neudělal vůbec nic?


Ztrácím tady čas hovadinama, ztrácím drahocenné minuty posledních tří měsíců před maturitou a přijímačkami na výšku, na kterou jsem si ještě ani nepodal přihlášky. Hodiny, které bych měl strávit studiem, trávím poleháváním na posteli, zíráním do prázdna a sněním o světě, ve kterém jsem spokojený a šťastný, mám po boku někoho, kdo se pokaždé velmi liší a je dokonale přizpůsoben mé současné náladě, žiju klidný život a nemusím se o nic starat.
Kam se poděla moje vytrvalost a píle?
Kdysi jsem si vzal k večeři suchý rohlík, klidně třeba dva dny starý, a během učení jsem ho třeba hodinu užužlával, dokud se mi ho nepodařilo sežužlat kompletně. Taková večeře se pak neprojevila na mojí váze ani na mém psychickém rozpoložení, což je mimochodem úzce spjato. Navíc jsem druhý den uměl vše, co bylo třeba.
Teď si nakrájím cibuli, rozmačkám stroužek česneku a na trošce oleje si s nakrájenými rajčaty, vajíčkem a spoustou sójovky osmahnu rýži. Baštím hůlkami a sleduju u toho film, seriál nebo anime. Pak si po sobě umyju misku a vezmu si delissu, pak další delissu a pak snickersku. Tohle se na mojí váze projeví definitivně, z čehož je mi mizerně a vyčítám si, že jsem takové věci vůbec kdy jedl. Pak si naslibuju, že hned zítra zase obnovím svoji dietu a že se rozhodně dostanu do stavu, kdy by se mi z vlastního odrazu v zrcadle nedělalo nevolno, ale druhý den udělám přesně totéž.
A jelikož mám pak depku, nenaučím se vůbec nic.
Zírám na text a nechápu ani slovo, o všem musím dlouho přemýšlet a trvá mi, než najdu správnoiu odpověď. Je to tak, zhloupnul jsem, stal se že mě zapšklý samotářský blbeček, který umí jen žrát a tupě zírat na obrazovku počítače. To jsem přece být nechtěl!
Asi nemá cenu si říkat, že bude líp, protože ono nebude jen tak samo od sebe. Aby bylo líp, musel bych to vážně chtít, musel bych pro to něco udělat - ale mně se momentálně nic dělat nechce, nejradši bych si lehnul do díry v zemi, zahrabal se a tak dvě stě let spal.

Zoufale toužím vypadnout a zároveň se bojím každé změny. Jak se sakra může člověk, který má problém vyjít z vlastního baráku přes vlastní dvorek k vlastní popelnici, aby tam hodil černý pytel, odstěhovat do úplně cizího města? Nedejkdože na kolej! Na kolej nemůžu, to ne, to ne, to ne, to nezvládnu, to nedokážu. Kolej si představuju jako důmyslný ráj studentského života - sdílené pokoje, sdílené koupelny a záchody, cizí spolubydlící, mejdany, hlasitá hudba... Je to nádherně nazdobený mléčný koktejl všeho, z čeho mám strach.
Jak bych mohl bydlet na pokoji s cizím člověkem? Nebo dokonce s několika? Představa, že mi za zády neustále stojí další lidi mě děsí. A co teprv představa, že bych měl usnout, když jsou v mém pokoji, v mojí bezprostřední blízkosti lidé, které neznám a kterým se absolutně nedá věřit. To tak. V takové situaci nemůžu spát! Nebo že bych se měl sprchovat na místě, kde se sprchují i ti cizí. Co když třeba budou do sprchy močit nebo hůř a já s tím pak budu bezprostředně v kontaktu, aniž bych to tušil? A co teprve společný záchod! Nejsem schopný si sednout ani u příbuzných, takže někde, kde běžně vysedávají cizinci, bych se rozhodně nevykadil.
A co taková menza? To je jak školní jídelna, kde si musím koupit jídlo a pak ho jíst, zatímco na mě čumí půl tisíce dalších lidí? Při mém štěstí by byly všechny stoly v rohu zabrané a na mě by zbylo místo jen někde uprostřed, v uličce, kterou musí všichni projít, a ti všichni by do mě strkali a otírali se o mě a pokašlávali a prostě by tam jenom byli...
Chce se mi brečet jenom z té představy! A co kdybych se rozbrečel tam? Zase by to bylo jako na nižší střední, že bych byl za ubulánka, kterého všichni nenávidí, protože neumí jednat s lidmi, většinu času sedí v koutě a mlčí a občas se rozbrečí?
Proč se musím potom, co jsem si zvyknul na tyhle lidi a co si oni zvykli na mě, přesunovat někam jinam a zvykat si zase na nové? Těmhle trvalo sedm let, než mě mezi sebe přijali. Tak dlouho se výška ani nestuduje.
Možná by to bylo jednodušší, kdybych se tak nebál lidem věřit, ale jelikož to takhle jednodušší není, jsem v háji. Nevěřím ani lidem, co znám, a sám sobě už vůbec ne.
Je to tak, zůstanu navěky sám.
Až se za nějakých těch deset let moje rodina sejde, všichni kolem mého věku budou nejspíš úspěšní a šťastní, jen já budu absolutní zklamání, troska, samotářský blbeček trávící dny i noci v zaprděném kamrlíku, zašlý, zarostlý, neupravený...

Chce se mi umřít a můžu si za to sám, ale zároveň vím, že neumřu, rozhodně ne teď, protože kdybych vážně měl umřít, umřel bych už tehdy, když jsem to zkoušel poprvé, nebo tehdy podruhé. Říká se "do třetice všeho dobrého"... Napotřetí už budu důkladnější a jistě mi to vyjde. Ale nebude to teď. Bude to, až si uvědomím, jak zbytečný byl celý můj život a jak je zbytečná samotná moje existence, že jsem si každý den přál být šťastný, ale nikdy jsem se nesnažil pro to něco udělat, že jsem učebnicovým příkladem zbytečného člověka a takový nemá právo ubírat místo na Zemi těm, kdo za to stojí.
Až mi někdy v budoucnu všechno tohle dojde, znovu se zabiju, ale tentokrát už mě nic a nikdo nepřinutí začít zase žít.
Když o tom takhle mluvím, připadá mi nejmoudřejší udělat to hned. Ale vím, že v současném rozpoložení bych akorát tak vysrabil. I když mám ze všech těch povinností a změn, které mě čekají, hrůzu, přece jen se mi ještě nepodařilo zcela zabít svou dětinskou naivitu a tak mám kdesi hluboko v sobě malinkatý plamínek naděje, který maličkou část mých obav spaluje. V porovnání s tím, kolik jich je, to zdánlivě nemá žádný význam, skutečnost je ale jiná. Naděje je milionkrát cennější než jakákoli hodnota zoufalství. Naděje je pouliční lampa umrostřed temného lesa, pod kterou stojí ukazatel směru s nápisem "tohle by mohla být ta cesta, kterou hledáš".
Takže přesto, že kdykoli se zabývám možnostmi své budoucnosti, pokaždé chytnu panický záchvat, ve mně stále žije naděje; není to úplně ta naděje, kterou jsem výše popsal (vlastně je to spíš ukazatel na kraji lesa, na němž stojí "když půjdeš tímhle směrem, existuje jistá pravděpodobnost, že narazíš na ukazatel, který tě navede na správnou cestu"), ale naděje to je a já jsem za ni rád. Díky ní mám totiž pořád sílu.
A tak si říkám, že to přece jen možná nebude až taková hrůza - možná se mi podaří sehnat podnájem na privátě u nějaké milé stařenky, která mě nechá, abych si u ní sám vařil. Nebo mi třeba pár současných spolužáků, kteří budou přijati do stejného města, nabídne možnost sdílení bytu. S někým, koho už znám, by to bylo přece jen jednodušší. Třeba se na tu výšku vážně dostanu a budu most studovat to, co chci. Třeba nebude maturita tak těžká, jak všichni tvrdí, a já ji zvládnu. Třeba zítra na olympiádě v češtině nepohořím a nebudu se muset stydět podívat se učitelce do tváře. Třeba se mi dneska, až si lehnu, podaří hned usnout a budu spát bezesným spánkem až do rána, aniž bych se probudil dříve než v čas budíku. Třeba mi v dohledné době někdo řekne, že mu na mě záleží a že jsem důležitou součástí jeho života. Protože to si asi přeju ze všeho nejvíc.

A třeba si příště, až mi bude mizerně a smutno, vzpomenu o něco dříve, že mám blog, kam můžu všechny tyhle svoje nesouvislé bláboly napsat a nestarat se o to, jestli je někdo bude číst, nebo ne. Protože vypsat se z bolesti pomůže úplně vždycky. Bolest je třeba definovat, ale každá definice nemusí dávat smysl. Myšlenky samy o sobě nedávají smysl, jsou nahodilé a ztřeštěné, můžou se kilometrovými skoky pohybovat mezi tématy nebo rotovat kolem jediného...
Ani nálady kolikrát nedávají smysl. Ještě před deseti minutami jsem zoufale toužil nebýt a teď jsem dokonale smířený a příšerně unavený. A i když bych teď nejraději pokračoval v psaní až donekonečna a zachytil každou myšlenku, která se mi mihne hlavou, přinutím se vstát ze židle, vyčistit si zuby, lehnout si do postele a zavřít oči. Protože já jsem byl, jsem a vždycky budu Zapomenutelný - prototyp všedního člověka plný hloupých nápadů a sebenenávisti; ale když usnu, opustím sám sebe a můžu se - aspoň na pár hodin - stát někým, na koho by nikdo nezapomněl.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 21. března 2014 v 3:28 | Reagovat

No, upřímně ani nevíš jak ti rozumím, až to je vtipné xD.
Já bych taky spala ve dne v noci, pořád. Klidně napořád. Spaní je mnohem závanější než život.
Já jsem to s tím jídlem zase otočila. Kdysi jsem se cpala pořád něčím. Ted'si nevezmu nic a je mi líp.
Myslím, že maturitu uděláš. Když jsem jí udělala já, tak to už musí každý.
Jinak mně pomohlo, že jsem začala trochu "žít". Uvědomila jsem si, že mám kamarádku a možná bych k ní mohla zajít. A kupodivu já šla ke kamarádce. A pak se objevilo zvířátko a ted' už je mi fajn ^_^ .
Rozhodně se nezabíjej, lidi, kteří jenom zabírají místo vypadají úúúplně jinak!

PS: Věta "Jak se sakra může člověk, který má problém vyjít z vlastního baráku přes vlastní dvorek k vlastní popelnici, aby tam hodil černý pytel, odstěhovat do úplně cizího města?" Mě fakt dost pobavila, protože to je přesně můj případ xD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama