Proč jsem pořád tak ztracený

31. ledna 2014 v 19:58 | Zapomenutelný
Kudy mám jít?
Mám jít po cestě?
Kudy vede cesta?
Kam dojdu?
Kam chci dojít?
Chci vůbec někam jít?
Nechci jen zůstat sedět, zahrabaný po krk do hlíny?



Mám strach. Mám strach se hýbat a taky mám strach zůstat na místě. Bojím se každé změny a zároveň mě děsí představa, že by se nestalo nic, co by změnilo současnou situaci.

Někdy se uprostřed noci probudím a mám strach. Bojím se pohnout jediným prstem a bojím se zase usnout, takže tam jen tak ležím, zírám do tmy a čekám - čekám na budík, aby mě probudil, aby mě zachránil.
Ale přes den mě nezachrání nic. Sedím doma sám a mám strach, protože, no, protože jsem doma sám a prostě se tady bojím, ale jít ven je ještě děsivější, venku se bojím mnohem víc, v noci i ve dne.

Jak mám s takovým strachem vůbec žít?

Nejvíc ze všeho se bojím lidí okolo sebe, známých i neznámých, dospělých, dětí, důchodců...

Jsem ztracený, ale už se nehledám, hledal jsem se příliš dlouho a nenašel jsem nic dobrého, jsem tady zbytečný a tak bude možná lepší zůstat ztracený. Možná zbývá už jen počkat, až mě najde někdo jiný, kdo už rozhodne, co se mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama