close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Proč se nerad zúčastňuji třídních akcí

28. prosince 2013 v 19:29 | Zapomenutelný
V zásadě jsem si za ty roky, co jsem naživu, vybudoval image samotáře. Nebo taky outsidera, šprta, toho vola, se kterým se nikdo nebaví... jak jen to kdo nazve.

Nedávno jsem se ale jedné takové akce zúčastnil a konečně jsem si uvědomil, proč jsem se tomu celé ty roky vyhýbal.

Když jsem byl malý (haha, jasně, bylo mi tak... dvanáct? Třináct? Už nevím), byl jsem gay. Teda, tehdy jsem si to o sobě myslel, protože jsem se v tom všem prd vyznal. Ale o tom zase jindy.
Zamiloval jsem se do spolužáka a neprozřetelně (a zcela nevinně a neúmyslně) jsem se prozradil svému nejlepšímu kamarádovi. Ten to začal rozšiřovat, takže jsem to tomu dotyčnému radši řekl, protože mi bylo jasné, že bude lepší, když se to dozví ode mě, než aby to slyšel od někoho jiného. Samozřejmě mě odmítl a já jsem si ve své naivitě myslel, že je to konec příběhu. Pochopitelně tomu tak nebylo.


Spolužáci se ke mně začali postupně obracet zády, jednou jsem slyšel, jak se o mně se svými přáteli baví dokonce onen dotyčný. Když jsem si uvědomil, že mě všichni nenávidí, bylo už pozdě začít s tím něco dělat. A já jsem s tím vlastně ani nic dělat nechtěl.
Jediné, co mě mrzelo, bylo, když jsem viděl, jak spolužačky se dvěma psacími potřebami předvádějí, co spolu děláme, já a on. Příšerně se smály a já utekl ze třídy a bylo mi jedno, že mě nesnášejí a že ze mě mají atrakci - bolelo mě, že kvůli mně ubližují jemu. On za nic nemohl, neudělal nic špatného. Já jsem byl ten divný, ten špatný, já jsem to všechno zavinil.

Nechal jsem to plynout. Nebyl jsem sám dlouho. Pár lidí se mě ujalo, ale já se o ně nikdy příliš nezajímal. Byl jsem rád, že mám zase s kým sedět v lavici a s kým mluvit. Nemohl jsem jim to říct, ale nepovažoval jsem je za přátele. Mimo školu jsem se s nimi nestýkal a i ve škole jsem raději trávil přestávky čtením.
Nebyl jsem vůči nim spravedlivý a moc dobře jsem to věděl, ale umínil jsem si, že už nikdy nebudu mít přátele. Že už nikdy nenechám nikoho proniknout dost blízko na to, abych mu bezmezně věřil. Tak jsem si vytvořil vlastní svět a zavřel se v něm.

Čas plynul pořád dál, ujali se mě noví lidi a já měl pocit, že jsem našel svoje místo v kolektivu. Zase jsem měl s kým sedět a s kým si povídat. Tahle skupina lidí sdílela společnou volnočasovou aktivitu, takže měli o čem mluvit a nevadilo jim, že se nezapojím. A někdy si mě zase všímali. Poslouchali, když jsem chtěl něco říct, a věřili mi dost na to, aby mě nechali poslouchat. Mluvili jsme spolu a smáli se spolu.
Později jsem zjistil, že se jim můžu i svěřovat (i když jsem si vždycky nejprve pečlivě rozvrhnul, co ještě můžu říct a co už ne). Vyslechli mě, pokusili se pomoct, objali mě, když jsem to nezvládl a rozbrečel se.

A čas plynul dál, ale prostor se tentokrát nezměnil. Už čtvrtým rokem jsem členem jejich sociální skupiny. Na svoje předsevzetí, že už nikdy nebudu mít přátele, jsem dávno zapomněl, a lidí, kteří mě přijali a začali mě mít rádi (nebo to velice zdařile předstírali), postupně přibývalo.
Dnes už se necítím jako vyvrhel. I když všichni ti původní chybí, vím, že ve třídě je spousta dalších lidí, kteří jsou ochotni si se mnou aspoň krátce popovídat. Čas doplynul až k současnosti.
Na tom večírku jsem vedl rozhovor se spolužačkou (měla dost upito, ale o to byla upřímnější). V podstatě mi řekla, že mě tehdy před těmi x lety celá třída nenáviděla, že mě všichni neustále pomlouvali a přáli si, abych odešel, a vyjádřila obdiv nad mojí výdrží. Fascinovalo ji, že jsem s nimi dokázal zůstat, i když jsem byl sám, a znovu se mezi ně probojoval. Řekla mi, že mě má hrozně ráda a že to spoustu lidí cítí stejně, a že ji mrzí, co se tehdy dělo.
Pak jsem dlouho brečel.
Uvědomil jsem si, že má pravdu - jakkoli těžké jsem to s nimi měl, neutekl jsem. Zůstal jsem. I když to s tím "probojováním mezi ně" je dost přehnané (ve skutečnosti jsem to opravdu jen nechal plynout a počkal, až mě sami pozvednou na svou úroveň).
Ale hlavně jsem si uvědomil, že ačkoli nemůžu popřít, že mě víc těší být součástí kolektivu, o kterém vím, že mě sám považuje za svou součást, a že mám všechny ty lidi vlastně tak nějak rád, pořád nikoho z nich nepovažuji za přítele. Tu nejdůležitější část dohody jsem tedy dodržel.
Nemůžu s jistotou říct, jestli je to dobře, anebo špatně.

Na každý pád jsem rád, že se mi podařilo to všechno přestát. Snad mi to i dalo něco do života. Třeba jsem pochopil, že lidi druhé bijí, urážejí, falešně obviňují a ignorují v zásadě pouze proto, že jim nerozumí a nevědí, jak s nimi jednat. Třeba se mi to bude někdy v budoucnu hodit.
A třeba se mi taky někdy podaří trochu zvolnit svou dohodu a najdu někoho, komu bych věřil dost na to, abych ho z kolonky "známý" posunul do kolonky "přítel". I když si to nemyslím (a vlastně se mi ten nápad ani příliš nelíbí - vždyť dodnes se raději svěřuji "davu internetu" než živému člověku).
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 f f | Web | 21. července 2014 v 22:31 | Reagovat

Vánoční nálada...
Dav internetu je spolehlivý, anonymní. Stále mě jím děs z vesnických balíků a to z jednoho jediného důvodu, kterým je absence anonymity. Děsím se vesnic, kde každý zná každého a co se stane dnes, ví zítra celý kraj a neodpáře to ani výbuch sopky na náměstí.
Máš tedy přátele? Myslíš na ně? Myslíš na to, jestli myslí taky oni na tebe, aspoň občas? Raději..-
A vlastně, promiň mi takovou přímou otázku, ale věříš v něco? Ne někomu nebo něčemu, ale v něco. V osud? V Boha? V sebe? V determinismus? Ve špatný konec? Jen mě to zajímá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama