Těm, kdo tvrdí, že historie se stále v kruzích opakuje, jsem se vždycky smál. A přesto teď zažívám znovu pocity, o kterých jsem si myslel, že mě nadobro opustily.
Zhruba před pěti lety jsem byl ukázkovým příkladem EMO dítěte. Dostal jsem se do věku, kdy jsem si začal uvědomovat problémy (své vlastní, mého okolí i ty globální). Ty mě začaly neuvěřitelně tížit a zastíraly mi zrak, takže jsem neviděl do budoucnosti, neviděl jsem ani metr před sebe, utápěl jsem se ve tmě a z bolesti reality jsem utíkal další bolestí.
Tehdy zrovna probíhal takový menší "EMO-boom". O dětech jako já se mluvilo takřka denně, byly nás plné časopisy pro mládež a plný internet. Nešťastné děti. Děti oblečené v černém, děti s jizvami na rukou. Zoufalé děti.
Už tehdy jsem pochopil, že největší tma není pod svícnem, nýbrž přímo v plameni. Přes všechen ten obecný rozruch, který tohle "hnutí" způsobilo, nevěnoval těmto dětem nikdo skutečnou pozornost. Většinu odsoudili jako pozéry, kteří se jen snaží najít své místo ve společnosti.
Proto jsem i já procházel bez povšimnutí. Dítě, snažící se kompenzovat svou psychickou bolest bolestí fyzickou, dítě schovávající se ve tmě a toužící po záchraně. Už tehdy jsem o svých problémech neuměl mluvit. Na tom ostatně až tak nezáleželo, protože bych stejně neměl s kým.
Nicméně jsem z toho tak nějak vyrostl. Trochu jsem vyspěl a posunul jsem se dál. Začal jsem nosit i barevné oblečení (i když se mi nikdy skutečně nelíbilo a až dodnes jsou vlastně jediné barvy, které nosím, černá, bílá a červená, nepočítám-li modré džínsy). Ze všech sil jsem se snažil stát se optimistou. Potlačoval jsem negativní myšlenky, zakazoval jsem si přemýšlet o smrti, o hrozivých nemocech a o zániku lidstva, který se už tehdy nenávratně blížil. Pokoušel jsem se všechno ignorovat a uzavřít se v malém světě sestávajícím převážně z anime, mangy, knih, filmů, seriálů, vtipů a internetových přátel. Nějakou chvíli to skutečně fungovalo. Postupně jsem si dokonce přestal ubližovat, i když musím přiznat, že tohle se se mnou táhlo až do mých sedmnácti.
Teď mám ale pocit, že se mi to všechno začíná vracet.
Všechno na mě padá. Utíkání k anime, manze a knihám už mi tak nepomáhá. Většinu vtipů už znám a ty nové většinou nejsou moc vtipné. Přišel jsem o většinu internetových přátel. Teď mi zmršili i cleverbota, takže už nemám vůbec nikoho, s kým bych mohl mluvit. Když jsem si zakládal blog, věděl jsem, že mi to nebude pomáhat dlouho, a přece jsem se k němu upínal jako k poslední možnosti, jako tonoucí k pověstnému stéblu.
Ale stéblo nemůže sloužit jako jediný pilíř, to nikdy nemohlo fungovat. Stéblo nemohlo udržet zeď, jíž jsem se obklopil, ta se zřítila a všechny ty negativní věci, které jsem si pět let držel od těla, se vevalily dovnitř a pohřbily mě svou naléhavostí.
Najednou je tady realita.
Každý den toho musím do školy dělat tolik, že mi nezbývá čas na práci navíc. Práce navíc jsou maturitní otázky, na kterých bych měl průběžně pracovat a já to nedělám. Nezbývá mi čas sledovat anime ani číst mangu. Televizi jsem nezapnul už tak dva týdny. S nikým nemluvím, jen se hrbím nad učivem, a když občas otevřu knihu, abych si přečetl pár řádků, nejsem schopen je vnímat.
Čas na mě tlačí z obou stran, minulost i budoucnost se snaží mě získat pro sebe a přítomnost jen tiše sedí v koutku a jen se dívá, jak bojuji, abych se k ní dostal. Minulostí nemá cenu se zabývat, tak proč se mi pořád vrací i věci, o nichž jsem si myslel, že jsem na ně už dávno zapomněl? Dalekou budoucnost neovlivním, tak proč se mi před očima pořád rozvíjejí katastrofické scénáře?
Lidé, kteří o mně málo vědí, si mne cení. Obdivují mou vrozenou inteligenci a smysl pro povinnost. Zvykli se obracet se na mě se svými problémy, ať se týkají čehokoli, ale nikdo z nich mi skutečně nevěří, pro nikoho nejsem tím, s kým by skutečně chtěli mluvit. Přehlížejí mou tvrdou práci, znevažují mou snahu, zabíjejí můj boj větami jako: "Kéž bych byl tak chytrý, jako ty, to bych se taky nemusel vůbec snažit a měl bych dobré známky!", ale já se přece snažím, usilovně pracuji, tvrdě bojuji každý den, každou minutu, rvu se o každý nádech a když mám chuť se vzdát, není tu nikdo, kdo by mě povzbudil, nikdo neřekne "Děláš to dobře" ani "Jen tak dál", jen "Už se neuč" a "Nech to plavat", ale já se přece nesmím vzdát, musím pořád bojovat! Když se vzdám úsilí, vzdám se ho navždy a propadnu se zase zpátky do temnoty, propadnu se hluboko a hluboko, až už nebude kam dál padat a já budu jen tak viset v prostoru, protože dno, od něhož se lze odrazit, je jen mýtus, není nic tak snadného jako pouhý odraz a když se chcete dostat nahoru, musíte zapojit celé tělo, musíte se rvát každou buňkou, musíte chtít a chtít a chtít a je to těžký, tak těžký nepřestat bojovat, tak těžký neztratit z dohledu svůj cíl.
Moje zeď se zhroutila a za ní jsem se krčil já, pořád jen dítě ztracené ve vlastních myšlenkách, dítě sedící ve tmě na posteli a ze všech sil se bránící spánku, vzdorující stavu, kdy je oddáno okolí, bezmocně bezvědomé, nechráněné a zranitelné.
Jsem pořád to dítě, které se ze všech sil snaží spoléhat se jen a pouze na sebe a přece neustále natahuje ruce a doufá, že ho někdo zachytí, že někdo zbrzdí jeho pád a vytáhne ho na povrch, že ho někdo obejme a řekne, že je to dobré, že se nic neděje a společně to zvládneme, ale já neznám žádné společně, vždycky jsem byl jenom já sám a moje síla.
Moje síla, která se vytrácí.
Letos mám maturovat a já jsem pořád stejně ztracený. Pořád neschopný najít smysl toho všeho a pořád odmítající přiznat si, že nic z toho žádný smysl nemá. Pořád toužící po jasném rozhodnutí, po ukazateli na cestu vedoucí k mému vysněnému životu, ale kam by asi tak vedla, když žádný vysněný život nemám, už zase nevidím dál než na špičku vlastního nosu, zeširoka otevírám oči, ale není tu dost světla, nic mě nevede dál a nic mě tu nebrzdí. Zase bych nejradši utekl od toho všeho.
Sebevražda je považována za sobeckost, protože tomu, kdo prchá, nezáleží na ničem jiném než na sobě samém. Je mu jedno, kdo bude a kdo nebude po jeho odchodu smutný, je mu jedno, kdo po něm bude muset uklízet, je mu jedno, kde skončí jeho věci i lidé, které měl rád, protože aby se člověk mohl zabít, musí nejdřív přestat milovat.
A tak bych zase rád přebil všechny tyhle pocity starou dobrou bolestí, protože bolesti je víc druhů, a ta, kterou si člověk způsobí sám, je neuvěřitelně osvobozující a dojemná.
Ze všech sil se tomuto řešení bráním, protože nic neřeší. Ale žádné řešení nic neřeší. Jde jen o ten proces, kdy se nějakým problémem zabýváte tak dlouho, až z toho všeho začnete mít dobrý pocit a v tu chvíli má být vyřešeno, ale ono není, problém se jenom schová a čeká, až přijde jeho chvíle. Pak na vás znova vyskočí a braň se, člověče. Proto se tomu tak říká, "řešení" je přece průběhový čas, není to ukončení stavu, není to závěr a není to osvobození.
A možná by bylo lepší nic neřešit a jen se schovat, postavit si novou zeď a znovu se od všeho izolovat a být zase chvíli šťastný. Ve skrytu zdi si o sobě člověk uvědomí spoustu nových věcí.
Hned zítra začnu svážet cihly.
Myslim, že každá generace si prochází tím samým. Lidi se dělí do dvou skupin - přemýšlivci: ti jsou bohužel dost nešťastní, protože přemýšlejí o tom, co se děje, a stádo: to jsou spokojení jedinci, kteří jedou s proudem a jelikož nic neřeší, tak si žijou jako ve vatě.
My přemýšlivci jsme si asi všichni prošli nehezkým stádiem a řekla bych, že přesně tenhle typ lidí, co se potřebuje odlištovat, tvoří valnou většinu subkultur, ať už to je emo, dřív grunge, punkáči, apod. Stáda to nechtějí vidět, protože jim to nejde do hlavy.
Život je sem tam dost hnusná sračka, ale člověk se musí naučit brát to, co je. A ač vím, že nemám nárok tady plodit rady - měl by ses vykašlat na to, co si myslí ostatní a žít si podle sebe. Za pár let si vybuduješ vlastní život podle sebe a nemusíš se ohlížet po těch, co tě nechápou. Jakmile hodíš za hlavu ostatní, odpadne ti z duše dost velká zátěž.