Proč je jednodušší věřit cizím než známým
7. listopadu 2013 v 22:26 | ZapomenutelnýKomentáře
Dokonalej článek. Skoro bych se pod to mohla podepsat. Hlavně to porozumění. A bezpodmínečná láska. To už jsou asi jen moje iluze.
[1]: Ono je právě mnohem jednodušší mluvit o svých problémech s někým, koho nevidíš a kdo nevidí tebe, protože víš, že i kdyby o tobě všechno vyprávěl svým přátelům, nebude je to nejspíš příliš zajímat, protože tě neznají. Já jakožto člověk, který ztratil důvěru ve své okolí a nastolil pro sebe dobu mlčení, během něhož hovořil pouze sám se sebou, tohle znám velmi dobře. I když se teď zase snažím trochu otevírat i skutečným lidem, je to příliš náročné a pořád jsem raději ten, o kterém nikdo nic neví.
[2]: Děkuji. Nejsou to iluze v pravém slova smyslu - internetové vztahy, ať už přátelské či romantické, jsou založeny na vzájemném porozumění a hlavně na důvěře. V takových podmínkách se vytváří silné citové pouto, jehož přetržení potom bolí víc, než přetržení pout se skutečnými lidmi, ale člověk se z něj rychleji zotaví a je dříve otevřený navázání nového vztahu.
Hmm... Zvláštne, že práve touto výpoveďou si sa mi stal blízkym. Viac, ako keď by som o Tebe vedela ako sa voláš, aké triko nosíš ...koľko máš rokov...vôbec sa mi nechce veriť, že si "iba" teenager.
Mám pre Teba smutnú správu. Ani o 40 rokov to nebude iné. Ako to viem? Lebo to cítim ako Ty a mám cca o toľko viac. Alebo, žeby som ja ešte nedospelá? Dobre píšeš, dobre sa to číta a ... stávaš sa mi blízkym. ![]()
[4]: To mám tedy vyhlídky :)
Ale rozumím tomu. Také jsem si před deseti, dokonce ještě před pěti lety myslel, že až budu starší, bude všechno jiné. Že s tím, jak dospěji, se změní mé vnímání okolního světa. Ale za tu dobu se nic nezměnilo, nezměnil jsem se já a nezměnil se ani nikdo z lidí, s nimiž se stýkám. Takže je to skutečně tak, lidé se nemění a já zůstanu navždy zádumčivým, dětinským puberťákem, zaujatým minulostí a vkládajícím přílišné naděje do budoucnosti. Ale taky zůstanu naivní, takže budu vždycky doufat, že se jednou můj svět změní k lepšímu a že budu lepší já. I když nevím, co to vlastně znamená, kde je jádro pudla té ošemetné fráze "být někým lepším" a jestli vlastně každý člověk každý další den není lepší než v den předchozí. Ale už se do toho moc zaplétám.
Mám dnes dobrou náladu a tak si myslím, že to vlastně může být skvělé, až mi bude tolik, co tobě (vám?) a budu si pořád připadat takhle ztracený. Nějak mám pocit, že život končí ve chvíli, kdy člověk přestává hledat, a mít stále co hledat se mi tedy jeví jako dobrý plán, jak žít. :)
Krásný článek :). Já osobně skoro všechny věci říkám pouze své nejlepší kamarádce a o svá tajemství, která ji řeknu strach nemám. Můžu ji říct, co si myslím o blízkých lidech kolem nás a budu vědět, že se nebudu muset bát, že by jim to pověděla. Ovšem bavím se i s ostatními lidmi kolem sebe nebo ve třídě. Jenže jim zkrátka tolik nevěřím. Nevím, co všechno jim můžu nebo nemůžu říct. A když už přece jenom získám z určitého člověka dojem, že mu můžu něco důvěrného sdělit, po nějaké době toho začnu litovat, protože si nejsem jistá, jestli to neroznesl dál. A přesně to mě na lidech mate nejvíc. Pokaždé se chovají jinak. Pro každého člověka mají jinou masku. A tak jsem se stala extrovertním introvertem...
Já věřím rozhodně víc blízkým, i když si nechávám spoustu věcí pro sebe. Na internetu nikomu moc nedůvěřuji, proto se tak divím, když moje kamarádky si píšu s neznámými holkami a navzájem se svěřují... Což člověka dost podkopne, když ještě přidají, že jim řekly i to, co mě ne.