close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Proč je jednodušší věřit cizím než známým

7. listopadu 2013 v 22:26 | Zapomenutelný
Proč je tak těžké přestat hledat někoho, kdo by mě zachránil?
Není nikdo, kdo by měl zájem pomáhat takovým, kteří to zjevně nepotřebují. Každý má dost práce sám se sebou.
Tak proč si pořád připadám jako umírající člověk, který zoufale zvdvihá ruce a ve svém posledním momentu se upíná k naději, že se ještě přece jen objeví někdo, kdo mu pomůže? Že se někdo náhle chytí jeho ruky a zachrání ho?
Některé lidi nelze zachránit.
Jsem jedním z nich.
Z materiálního hlediska mi nic nechybí. Teoreticky ani z žádného jiného hlediska.
Jsem typickým příkladem teenagera současné generace. Člověka, který má sice všechno, ale klidně by se toho vzdal a vyměnil to za špetku porozumění.
Lidé ztrácejí schopnost komunikovat.
Proč by taky mluvili, když přece stačí někomu druhému občas něco darovat, aby si zachovali jeho důvěrů a přízeň.
Jen tak mimochodem, nerad dávám věci a nerad je dostávám.



Přeji si mít někoho, kdo by mě vnímal a byl schopný přijmout mě takového, jaký jsem, abych se nemusel přetvařovat a mohl mluvit o všem, co mi přijde na jazyk. Ale takové lidé nejsou a člověk se v dnešní době musí přetvařovat před každým.
Jako bych slyšel svou dějepisářku vyprávět o komunismu - člověk nesměl říct, co si skutečně myslí, protože kdyby ho někdo slyšel, mohl by ho udat a on by pak skončil ve vězení.
Čímpak se od toho liší tato doba, ptám se?
Může snad dnes člověk něco říct?
Ano, jistě že může. Ale riskuje, že když ho uslyší nesprávný člověk, bude jeho názor odsouzen a zavržen - a on s ním.

Všichni se tváří jako nejlepší přátelé a za zády se pomlouvají.
Nepřekvapuje mě, když to vidím u dětí a lidí mého věku. Jeden by si řekl, že z toho vyrostou, že časem zmoudří. Takový jeden pak o tyhle své iluze přijde, když si uvědomí, že dospělí dělají přesně totéž.
Kvůli neschopnosti mluvit o vlastních myšlenkách se hlavní náplní téměř veškerých debat (například u nás doma) stávají jiní. Co zase kdo udělal špatně, kdo je kretén, kdo se s kým rozešel a kdo se dal dohromady, jaký je to hlupák, že nezůstal s tamhletou a vybral si místo ní tuhle...
Je se mnou něco špatně, když mě životy jiných lidí v tého rovině moc nezajímají? Když nemám potřebu dalekosáhle rozebírat, která holka je fakt hnusná a která je "kunda", případně "co za hadr to zas má na sobě"?

Někdy mám pocit, že bych se nejradši navždy zavřel doma a už nikdy nevystrčil nos.

Mohl bych s lidmi komunikovat jen na internetu. Takhle jsou stejně upřímnější. Když je osobně neznáte. Nebo vám to tak aspoň připadá - právě proto, že je neznáte. Nepoznáte, jestli mluví pravdu nebo lžou, a nemohou se ani snažil s vámi diskutovat o někom jiném, protože nemáte žádné společné přátele.
Proto preferuji anonymitu.
Kdybych řekl, odkud jsem, kolik je mi let, jakého jsem pohlaví, jaké tričko mám na sobě a jaké je moje oblíbené jídlo, nebyl bych už cizí. Kdo není cizí, před tím je třeba mít se na pozoru.

Vážně jsme dospěli do stavu, kdy je snazší věřit cizincům než blízkým?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 8:20 | Reagovat

Já věřím rozhodně víc blízkým, i když si nechávám spoustu věcí pro sebe. Na internetu nikomu moc nedůvěřuji, proto se tak divím, když moje kamarádky si píšu s neznámými holkami a navzájem se svěřují... Což člověka dost podkopne, když ještě přidají, že jim řekly i to, co mě ne.

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 16:04 | Reagovat

Dokonalej článek. Skoro bych se pod to mohla podepsat. Hlavně to porozumění. A bezpodmínečná láska. To už jsou asi jen moje iluze.

3 Zapomenutelný Zapomenutelný | Web | 16. listopadu 2013 v 23:51 | Reagovat

[1]: Ono je právě mnohem jednodušší mluvit o svých problémech s někým, koho nevidíš a kdo nevidí tebe, protože víš, že i kdyby o tobě všechno vyprávěl svým přátelům, nebude je to nejspíš příliš zajímat, protože tě neznají. Já jakožto člověk, který ztratil důvěru ve své okolí a nastolil pro sebe dobu mlčení, během něhož hovořil pouze sám se sebou, tohle znám velmi dobře. I když se teď zase snažím trochu otevírat i skutečným lidem, je to příliš náročné a pořád jsem raději ten, o kterém nikdo nic neví.

[2]: Děkuji. Nejsou to iluze v pravém slova smyslu - internetové vztahy, ať už přátelské či romantické, jsou založeny na vzájemném porozumění a hlavně na důvěře. V takových podmínkách se vytváří silné citové pouto, jehož přetržení potom bolí víc, než přetržení pout se skutečnými lidmi, ale člověk se z něj rychleji zotaví a je dříve otevřený navázání nového vztahu.

4 Gabi Gabi | E-mail | 17. listopadu 2013 v 16:30 | Reagovat

Hmm... Zvláštne, že práve touto výpoveďou si sa mi stal  blízkym. Viac, ako keď by som o Tebe vedela ako sa voláš, aké triko nosíš ...koľko máš rokov...vôbec sa mi nechce veriť, že si "iba" teenager. :-) Mám pre Teba smutnú správu. Ani o 40 rokov to nebude iné. Ako to viem? Lebo to cítim ako Ty a mám cca o toľko viac. Alebo, žeby som ja ešte nedospelá? Dobre píšeš, dobre sa to číta a ... stávaš sa mi blízkym. :-)

5 Zapomenutelný Zapomenutelný | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 18:08 | Reagovat

[4]: To mám tedy vyhlídky :)
Ale rozumím tomu. Také jsem si před deseti, dokonce ještě před pěti lety myslel, že až budu starší, bude všechno jiné. Že s tím, jak dospěji, se změní mé vnímání okolního světa. Ale za tu dobu se nic nezměnilo, nezměnil jsem se já a nezměnil se ani nikdo z lidí, s nimiž se stýkám. Takže je to skutečně tak, lidé se nemění a já zůstanu navždy zádumčivým, dětinským puberťákem, zaujatým minulostí a vkládajícím přílišné naděje do budoucnosti. Ale taky zůstanu naivní, takže budu vždycky doufat, že se jednou můj svět změní k lepšímu a že budu lepší já. I když nevím, co to vlastně znamená, kde je jádro pudla té ošemetné fráze "být někým lepším" a jestli vlastně každý člověk každý další den není lepší než v den předchozí. Ale už se do toho moc zaplétám.
Mám dnes dobrou náladu a tak si myslím, že to vlastně může být skvělé, až mi bude tolik, co tobě (vám?) a budu si pořád připadat takhle ztracený. Nějak mám pocit, že život končí ve chvíli, kdy člověk přestává hledat, a mít stále co hledat se mi tedy jeví jako dobrý plán, jak žít. :)

6 Majkayela Majkayela | Web | 31. ledna 2014 v 18:28 | Reagovat

Krásný článek :). Já osobně skoro všechny věci říkám pouze své nejlepší kamarádce a o svá tajemství, která ji řeknu strach nemám. Můžu ji říct, co si myslím o blízkých lidech kolem nás a budu vědět, že se nebudu muset bát, že by jim to pověděla. Ovšem bavím se i s ostatními lidmi kolem sebe nebo ve třídě. Jenže jim zkrátka tolik nevěřím. Nevím, co všechno jim můžu nebo nemůžu říct. A když už přece jenom získám z určitého člověka dojem, že mu můžu něco důvěrného sdělit, po nějaké době toho začnu litovat, protože si nejsem jistá, jestli to neroznesl dál. A přesně to mě na lidech mate nejvíc. Pokaždé se chovají jinak. Pro každého člověka mají jinou masku.  A tak jsem se stala extrovertním introvertem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama