Listopad 2013

Proč se to děje znova

24. listopadu 2013 v 23:37 | Zapomenutelný
Těm, kdo tvrdí, že historie se stále v kruzích opakuje, jsem se vždycky smál. A přesto teď zažívám znovu pocity, o kterých jsem si myslel, že mě nadobro opustily.
Zhruba před pěti lety jsem byl ukázkovým příkladem EMO dítěte. Dostal jsem se do věku, kdy jsem si začal uvědomovat problémy (své vlastní, mého okolí i ty globální). Ty mě začaly neuvěřitelně tížit a zastíraly mi zrak, takže jsem neviděl do budoucnosti, neviděl jsem ani metr před sebe, utápěl jsem se ve tmě a z bolesti reality jsem utíkal další bolestí.
Tehdy zrovna probíhal takový menší "EMO-boom". O dětech jako já se mluvilo takřka denně, byly nás plné časopisy pro mládež a plný internet. Nešťastné děti. Děti oblečené v černém, děti s jizvami na rukou. Zoufalé děti.
Už tehdy jsem pochopil, že největší tma není pod svícnem, nýbrž přímo v plameni. Přes všechen ten obecný rozruch, který tohle "hnutí" způsobilo, nevěnoval těmto dětem nikdo skutečnou pozornost. Většinu odsoudili jako pozéry, kteří se jen snaží najít své místo ve společnosti.
Proto jsem i já procházel bez povšimnutí. Dítě, snažící se kompenzovat svou psychickou bolest bolestí fyzickou, dítě schovávající se ve tmě a toužící po záchraně. Už tehdy jsem o svých problémech neuměl mluvit. Na tom ostatně až tak nezáleželo, protože bych stejně neměl s kým.

Proč nejsem skutečný

17. listopadu 2013 v 0:11 | Zapomenutelný
Rozhodl jsem se malinko ozřejmit svou terminologii, která může být v některých případech pro náhodného kolemjdoucího, který si přečte kousek nějakého článku, poněkud matoucí.

Skutečný člověk - člověk, s nímž se osobně znáte a stýkáte, nebo člověk, který vás alespoň jednou viděl či osobně potkal. Ve většině případů si tento dokáže vaše jméno spojit s vaší tváří a něco málo o vás ví z povídání ostatních skutečných lidí z vašeho okolí. Pohybuje se ve stejných kruzích jako vy a má společné známé. Může to tedy být váš spolužák, kamarád, soused, známý nebo kterýkoli člen vaší rodiny.

Proč jsme tak nepřející

16. listopadu 2013 v 23:44 | Zapomenutelný
Proč je internet z poloviny plný obrázků celebrit - a z durhé poloviny fotomontáží mrtvých celebrit nebo celebrit se zbraní u hlavy?
Proč lidi, kteří nemají rádi Justina Biebera, říkají, že by měl zemřít?
Všiml jsem si, že většina takto zpola milovaných, zpola nenáviděných celebrit jsou lidé našeho věku, tedy teenageři, někdy ještě prakticky děti. Justin Bieber, One Direction, dřív třeba Tokio Hotel.
Myslíte si, že je v pořádku přát někomu smrt jenom proto, že se vám nelíbí, jak ten člověk zpívá/vypadá?

Chtěl bych pochopit, co za tím je.
Někteří říkají, že je to ze žárlivosti. Já ale dost pochybuji, že každý, kdo chce zabít Justina Biebera, mu závidí jeho kariéru nebo fanynky. Taky by bylo zvláštní závidět klukovi, který zpívá, co mu řeknou, a je neustále obklopen tlupami malých holek. V podstatě přišel o svoje mládí - dobu, kterou my ostatní trávíme hraním počítačových her, flákáním po venku nebo ožíráním se s přáteli strávil on pod neustálým dozorem paparazziů lačnících po jakékoli chybičce, kterou udělá, aby ji mohli zveličit a pořádně rozmazat. Kdo tohle někomu závidí, je v mých očích kretén - a za to slovo se omlouvám.

Je třeba říct, že se mi hudba Justina Biebera nelíbí. Pár písniček jsem slyšel, nezaujaly mě, tak jsem to nechal být.

A možná je to, že nemám potřebu zaplavovat svůj mozek nenávistí, známkou jakéhosi přilnutí k mému vlastnímu životu, a já tedy mám možná ve skutečnosti svůj život aspoň trochu rád.

Možná, že kdyby se lidé zaměřili na sebe a přestali si vybíjet zlost na ostatních, byli by šťastnější.

Proč je jednodušší věřit cizím než známým

7. listopadu 2013 v 22:26 | Zapomenutelný
Proč je tak těžké přestat hledat někoho, kdo by mě zachránil?
Není nikdo, kdo by měl zájem pomáhat takovým, kteří to zjevně nepotřebují. Každý má dost práce sám se sebou.
Tak proč si pořád připadám jako umírající člověk, který zoufale zvdvihá ruce a ve svém posledním momentu se upíná k naději, že se ještě přece jen objeví někdo, kdo mu pomůže? Že se někdo náhle chytí jeho ruky a zachrání ho?
Některé lidi nelze zachránit.
Jsem jedním z nich.
Z materiálního hlediska mi nic nechybí. Teoreticky ani z žádného jiného hlediska.
Jsem typickým příkladem teenagera současné generace. Člověka, který má sice všechno, ale klidně by se toho vzdal a vyměnil to za špetku porozumění.
Lidé ztrácejí schopnost komunikovat.
Proč by taky mluvili, když přece stačí někomu druhému občas něco darovat, aby si zachovali jeho důvěrů a přízeň.
Jen tak mimochodem, nerad dávám věci a nerad je dostávám.