Co je štěstí?

7. května 2018 v 22:22 | Zapomenutelný |  Krátce
No právě.

A kde ho vzít?
Přesně.

Životní otázky. Je tohle štěstí? A co když je někde ještě nějaké větší, štěsťovitější štěstí?
Většinou není.

Tohle není štěstí a tamto taky ne.

Víš, kde je to štěstí?

Uvnitř tebe.
Klišé jako prase.

Tak ho asi dál hledej venku.
 

Ranní šílení

23. října 2017 v 9:57 | Zapomenutelný
V konečném důsledku je člověk stejně pořád sám. Vždycky a všude. Je úplně jedno, kolik lidí s vámi zrovna mluví. Nikdo vám nevidí do hlavy. A kdyby viděl, nejspíš by utekl. Nemám pocit, že by někdo dokázal snést tolik chaosu. Ale co mi jednou ta hlava nějak praskne a ten chaos se vyvalí ven? Je ho tam tolik, že by nejspíš dokázal zaplavit celou planetu. Vyděšené tváře, zastřený křik a tolik, tolik bolesti. Nechci, aby to někdo cítil. Nechci, nechci, nechci. Tohle je moje bolest a já se s ní vyrovnám po svém, i když mi to bude nejspíš trvat ještě aspoň tak šedesát let. Pokud se tu na to nevykašlu dřív. Ovšemže mám lidi, které bych tu nerad nechával, kteří by byli zničení a trpěli.. Takže bych jim tím způsobil tu bolest, které jsem je chtěl ušetřit. Ale kde jsou ti lidi, když trpím já? Vidí moji bolest a smějí se mi do tváře, pokroucené obličeje plné zášti a já si je představuju zlomené po mém odchodu, ztracené a truchlící, a říkám si Dobře vám tak, ale doopravdy jim to udělat nedokážu. A teď nevím, jestli jsem hodný, nebo jenom posraný.

Za oknem jsem já

10. října 2017 v 17:05 | Zapomenutelný
Nepotřebujete se bát stínů za oknem, když jste sami tím stínem.

Já jsem ten stín a spoustu lidí se mě proto straní. Jestli někdy máte špatný pocit ze samoty, strach, paranoidně se tvářící přesvědčení, že vás někdo sleduje - jsem to já.

Stojím za tím oknem celý život.

Stojím za oknem a koukám dovnitř. Koukám se na svoji rodinu, na takzvané přátele i na cizí lidi. Koukám a vidím, co dělají, jak se tváří. Slyším, co říkají, cítím jejich emoce. Zasahují mě víc, než by měly. A tak vstřebávám svět a vidím vše a všechno znám, ale do ničeho nemůžu zasáhnout. Je tu totiž vždycky to sklo. Tohle pitomé, studené sklo, na které mohu sáhnout a mohu na něj klepat, ale to je tak všechno, co s ním zmůžu.
Stojím venku a víte co? Stojím tu sám. Všichni ostatní jsou uvnitř, mají tam světlo a teplo a měkké pohovky, usmívají se na sebe a užívají si - a co dělám já? Já stojím venku na mrazu. Jsem sám a nemám se jak chránit. A tak jen stojím a zírám na všechno to hezké uvnitř a všechno to chápu, rozumím, ale nemůžu to cítit.

Podívejte se ven. Možná, že i za vaším oknem stojí někdo jako já. Osamělý stín, který snad kdysi býval člověkem - a možná by zase mohl být, jen kdyby mu někdo poradil, jak na to. Jestli víte, jak na to, můžete někoho takového zachránit.
Tak prosím, prosím... otevřete to okno.
 


Nové drobné radosti

10. října 2017 v 16:52 | Zapomenutelný
  • Čokoládový pudink - pápá, dieto, pápá, pěkná postavo!
  • Bublinková fólie, kterou v práci vyhazují po tunách... Ale hádejte, kdo vynáší odpad! (Ano, je to ten, co už má doživotní zásobu nakradenou a po večerech puká a puká a puká)
  • Doctor Who
  • Napsat po dlouhé době miničláneček na blog
  • Volný den a jasmínový čaj
  • Nové oblíbené komiksy! https://tapas.io/series/time-catchers kupříkladu.
  • Nové finty, které jsem se naučil.
Aneb pořád žiju a bojuju. A práce mi prospívá, naučil jsem se vypadat vesele, květnatě konverzovat a smát se každé kokotině. A lidi mě tam mají rádi, to je věc!
Akorát, že to nejsem já.
Já pak přijdu domů, shodím ze sebe toho veselého debílka a jsem spokojen, jak jsem se v tomhle zlepšil.

Takže jsem nutně musel přehodnotit přesvědčení, ke kterému jsem došel na střední.

Nový poznatek: každý může být oblíbený. Být oblíbený není výsada, je to schopnost, kterou se může každý naučit. Je to v podstatě tak strašně zřejmé, až mě překvapuje, že jsem na to nepřišel dřív. Je to model, který se nemění. Tak směle do toho!

Abych se z toho nesložil

11. června 2017 v 22:41 | Zapomenutelný
Život se nesere postupně. Kdepak. Všechno je krásné a veselé, dokud si nezačnete myslet, že ty blbé věci jsou pryč. Dokud nepřestanete dávat pozor. Pak se toho najednou sesere tolik, že to ani nestačíte počítat.

Nové a (ne)záživné(?) (A je "záživný" vůbec slovo?)

13. května 2017 v 11:31 | Zapomenutelný
Kde jsem se tu zase vzal?
Už jsem si docela zvykl na to, že se nikomu s ničím nesvěřuji a už ani na blog až tolik nepíšu, i když jednou za čas mě ta chuť prostě přemůže. Tím je to i tentokrát. Ne že bych byl dneska nějak zvlášť v depresi (tak normálně), je to taková chuť něco psát, kterou mám už od tohoto úterka (neřeknu proč).

  • Zkouškové je zase tady, no jsme se načekali. Doháním resty z loňska.
  • Oficiálně už bydlím s přítelem. Dostali jsme se k tomu poté, co můj biospolubydlící z koleje nechal školy a zmizel. Zůstal jsem tam opuštěn s tím druhým a raději jsem teda zmizel taky. Asi na to konečně přišla ta správná doba. Od té doby, co jsem tu, se hádáme daleko méně, a když, dokážeme to většinou poměrně rychle vyřešit. Blbé je, že jsem celkem cholerický parchant, takže se většinou naštvu dost rychle, ale jsem taky melancholik, takže mě to pak hned mrzí a trápím se. Toho cholerika jsem si léta odmítal přiznat, ale každý psychotest ever mi vyplicl tutéž kombinaci flegmatik-cholerik-melancholik, což je dost jako "je mi to fuk, mouchy snězte si mě, nezájem, ZHEBNĚTERYCHLEVYZATRACENÉKUNDY, fňukity fňuk. Pořád ale platí, že nechci nikoho obtěžovat, takže se při prvním náznaku ostřejšího tónu stahuju.
  • Teď jsem na sebe trochu naštvaný, že se nedokážu lépe ovládat.
  • Posledně jsem psal, že půjdu k psychologovi (hah!). Tehdy jsem byl fakt rozhodnutý, nechal jsem si dokonce od bývalého spolužáka, co nechal školy loni, doporučit pár lidí v okolí (vystřídal jich tu 8, slovy osm). Jenže to vypadá, že ti dobří docel stojí, a když jsem zjistil, kolik přesně, rozhodl jsem se, že mi vlastně nic není a že budu svoje kolapsy nadále řešit jenom pláčem, čokoládou a sebenenávistí. Posledně jsem se rozbil a nefungoval jsem dva týdny, teď jsem zas nahoře a trochu to doháním. Motivuje mě ta zkouška, co nade mnou visí jako Damoklův meč na žvýkačce na stropě.
  • Mám úplně nový denní režim. Přítel vstává v šest do práce, takže vstávám taky a učím se dopoledne. Je to o dost lepší, ale většinou to rychle stihnu a pak nemám co dělat, což je zoufalý pozůstatek mojí nevole k chození ven a koukání na lidi (blee).
  • Několikrát jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že bych tenhle svůj blog na smysl nedávající výlevy zjizvené mysli zrušil, ale nedal jsem to... Mám to tu tak nějak rád.

Trabantová pseudopoezie

12. května 2017 v 10:01 | Zapomenutelný |  Krátce
Srdce na dlani
plíce na volantu
tiché volání
díra po trabantu
v zemi usychám
v nebi zase zmoknu
teď se jenom ptám
proč sedl jsem si k oknu?

Jak jsem nebyl svědomitý

9. března 2017 v 20:13 | Zapomenutelný
Poprve pisu na blog z mobilu. Omluvte prosim nepouzivani diakritiky, mobil mi ji sam nedoplnuje (stary to delal) a mne se nechce ji naklikavat, psal bych pak dlouho a nemam moc casu.
Dneska jsem se po delsi dobe klidu opet slozil a primelo me to zamyslet se nad svym stavem. V podstate jsem se rozhodl, ze se pokusim nechat si pomoct od odbornika. Jelikoz jsem ale srab a navic drzgresle a hlavne slibotechna, nemyslim si, ze mi tohle moje odhodlani vydrzi.
Ja totiz nejsem nikdy svedomity. Usmyslim si treba, ze budu ppctivy dospelak, co chodi pravidelne do prace, do toho studuje, stiha se schazet s prateli, ma dostatek casu na partnera a ve volnem case dobrovolnici, pise povidky a sportuje. Ve skutecnosti jsem ale tak pohlceny skolou a studiem, ze nemam poradne cas ani spat, s pritelem se sice schazim pomerne casto, ale pracuju jen prilezitostne a volny cas skoro neznam. K doktorovi nechodim, nesportuju a sliby nedrzim (a ty, co jsem dal sobe, uz vubec ne).
Porad tak nejak doufam, ze jednoho dne dospeju a vsechno se to zmeni, ale zatim jen cekam a cekam a ono to neprichazi. Tak nevim. Asi se uvidi.

Boy Epic - Wicked

22. listopadu 2016 v 8:46 | Zapomenutelný |  Hudba
Tohle tu prostě jen tak nechám.



Krátkodobé cíle

15. listopadu 2016 v 16:43 | Zapomenutelný |  Krátce
  • Být víc nad věcí
  • Se vším se tolik nesrat
  • Nenechat se zbytečně vytočit
  • Nebýt kokot

Kam dál